Žijeme ve zlomové epoše odchodu očitých svědků obou totalit 20. století. Pamětníci komunistické perzekuce 50. let odchází přehlíženi. Často nevíme, v jakých podmínkách tento svět muklové opouští, kolik jich přesně žije a zda o ně někdo pečuje. S některými z nich jsme v úzkém kontaktu hlavně díky vstřícnosti jejich rodin nebo znovuzrozené Konfederaci politických vězňů ČR. O některých však nevíme nic. Odešli za pandemie či těsně po ní. Jejich památku si v lepším případě připomnělo pár nejbližších. Jeden z několika posledních uranových muklů, skaut Jindřich Valenta zvaný Vlk, o sobě otevřeně mluví jako o fosilii, která se brzy přesune mezi ty opravdové.
Přemýšlel jsem, co by tento smutný trend pomohlo zmírnit. Čas nezastavím, tiká nám všem stejně. Daří se mi však rozvinout záměr autorské výstavy, která muklovskou památku zhmotní a zapomínání nahradí rukou podáním, snad i pohlazením. Čtete dobře. Uměleckým ztvárněním muklovského odkazu bych chtěl spolu s dalšími autory apelovat na to, abychom památku muklů veřejně ctili novým a kvalitním komunikačním nástrojem, ve kterém sehraje klíčovou roli české uranové sklo. Zkrátka abychom veřejnost (pamětnickou, školskou, odbornou i širokou) na smutné souvislosti konce muklů v Čechách efektivně upozornili a vytvořili něco zcela nového. V podtextu by mělo zaznít, že si jejich význam a historickou roli uvědomujeme a chceme je aktivněji připomínat. Pro pasivní pietu už není prostor, protože prostě nestačí.
A co se tedy povedlo? Ve spolupráci s předním českým umělcem a designérem Tomášem Rachůnkem, Spolkem Političtí vězni.cz, Novinářským inkubátorem, Konfederací politických vězňů ČR a komunitním centrem Hala 40 vzniká unikátní projekt, který pracuje s posledními žijícími pamětníky uranového zločinu (nejen) na Jáchymovsku. Bývalí političtí vězni František Wiendl, Jindřich Valenta, Jiří Lukšíček, Vladimír Stehlík a několik dalších jsou majiteli němých svědků těžby uranu pro sovětský jaderný program. Jejich hornické ruce jsou dokladem nelidského zacházení s otrockou silou, ve kterou byli s dalšími sedmdesáti tisíci vězni na počátku komunistické diktatury proměněni. Právě „Ruce z uranu“ jsou předmětem uměleckého ztvárnění památky bývalých uranových politických vězňů. Prozatím k ní zde jen uvedu, že se projekt rodí úspěšně a slibuje jedinečnou kvalitu. Posuďte sami:
„Koncept projektu Ruce z uranu chceme jednoznačně pojmout jako autorskou plastiku v taveném skle. Prostředí české sklářské výtvarné scény je díky odkazu Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové neodlučitelně spojeno s vynálezem a rozvojem této technologie, která dnes patří mezi nejrespektovanější sklářské výrazy ve světovém měřítku. Další výrazný milník v její evoluci představuje práce sklářského výtvarníka a technologa Jiřího Šína, který přizpůsobil konstrukci pecí i samotný technologický postup tak, aby bylo možné při jedné tavbě dosáhnout monumentálních měřítek,“ mi k záměru napsal Tomáš Rachůnek, který na práci uvedených autorů navazuje vlastní tvorbou. Jeho první kroky při odlévání otisků rukou zmíněných pamětníků najdete zdokumentované na přiložených fotografiích.
Vzniká jedinečná umělecká hodnota. Plastika spíše větší než menší, s cílem otisknout ruku uranových muklů do uranového skla. Pokud se projekt podaří, bude umístěna na největším jáchymovském lágru a nejhlubším dole Rovnost, kde se tisíce rukou na dobývkách radioaktivní rudy nedobrovolně ničily. Vznikne další důvod k zastavení, vzpomínce, snad i zamyšlení a památce. Konec muklů se nekoná. Přichází nabídka k jejich aktivnějšímu připomínání skrze to nejlepší, co sklářské ruce v naší zemi dovedou. Podáme tak muklům ruku, skutečně i symbolicky. Ruce se ostatně ve slušné společnosti podávají. Udělejme to i na Rovnosti.
Tomáš Bouška
Zakladatel Novinářského inkubátoru
zachycuje fyzický otisk rukou bývalých politických vězňů z uranových dolů
