Ujížděl před dronem a kvůli rodině nosí kuklu, stejně se ale do válkou postižené země stále vrací
Bývalý voják a v současnosti jeden z nejaktivnějších českých dobrovolníků na Ukrajině, známý pod přezdívkou Mac, přijel 17. srpna podebatovat na pražská Jatka78. Před téměř vyprodaným hledištěm, kam dorazil mimo jiné i ukrajinský velvyslanec Vasyl Zvaryč, plukovník Generálního štábu Otakar Foltýn nebo Martin Ondráček z iniciativy Dárek pro Putina, Mac popsal mimo jiné, jak funguje jeho působení na frontě a jak české peníze a vybavení přepisují pravidla přežití.
Mac ale na debatě nebyl sám, spolu s ním tam debatovala česká dobrovolnice Laura Przybylaková a vrcholem večera byla ukrajinská dronařka Runa se svým nadřízeným Michailem.
Po debatě proběhla charitativní dražba, která pro ukrajinskou 56. brigádu, ve které Runa slouží, vynesla 480 tisíc korun. Celkový výtěžek večera – včetně vstupného a darů – atakoval hranici tří čtvrtě milionu.
Novinářský inkubátor byl u toho a prostřednictvím rozhovorů s Macem a Runou vám přináší hlubší vhled do jejich každodenní reality.
V prvním díle uslyšíte rozhovor s dobrovolníkem Macem. Příjemný poslech.
Tazatel: Na začátku, o tobě jsou dostupné informace, ty máš vlastní webovou stránku, ale kdyby jsi sám sebe měl popsat co nejstručněji, nejvýstižněji, kdo jsi ty, kdo je Mac?
Mac: Mac je člověk, který se zrodil ve 22. roce, když začala vlastně okupace Ukrajiny. Začal jsem fungovat nejdřív tady jako dobrovolník, který rozvážel uprchlíky, jako dobrovolný hasič a tak dál. V květnu jsem ukončil smlouvu s českou armádou, odešel jsem z armády a v srpnu jsem vyjel na Ukrajinu s Taylorem (český dobrovolník a medik, který zemřel z důvodu zranění na Ukrajině, pozn. red.), a začal jsem pomáhat s tím, že dlouho jsem se snažil pod nějakými organizacemi, ale jejich tempo bylo vleklé, neprůhledné a kolikrát nečestné. Takže jsem začal pracovat sám. A v době, kdy už jsem uvažoval, jestli teda se vykašlat na všechny ty organizace a přestat pomáhat, a nebo začít pracovat sám, jsem potkal skvělé jednotky, jako je Runa, jako je Rugby team, Ostré kartuzy a podobně. Měl jsem možnost s nimi se dostat na práci, kterou dělají na předku, a tím pádem vidět jejich efektivitu, a bylo to úplně někde jinde než to, co jsem dělal do té doby, jak z hlediska efektivity, tak z rychlosti, spolupráce a tak dál.
T: Ty jsi sloužil přes 20 let v české armádě?
M: 23 let.
T: 23 let. A Mac se zrodil v roce 2022. Ty jsi říkal, že jsi chtěl vidět na vlastní oči, kde je pravda. Co jsi v těch prvních týdnech viděl, co bylo to zásadní, co tě tam udrželo?
M: To zásadní bylo, já jsem uvažoval, že půjdu sloužit třeba na půl roku do Karpatské Siče nebo někam jinam do legie, tak abych jednak získal nějaké zkušenosti, abych zjistil, jak to tam je doopravdy, a podobně. Do toho bývalí kamarádi z Ukrajiny mi tvrdili, jak prostě jsou tam fašisti a šmejdi, kteří nepustí ty Ukrajince z fronty a z frontové oblasti, a jak střílí přes paneláky obydlených lidí a tak dál. Což když jsem tam vyjel, tak jsem zjistil, že všechno tohle jsou kecy, že ti Ukrajinci, kteří jsou tady v Čechách, si tady hřejou prdel, dělají si tady za dobrý peníze pohodlí, a vlastně ještě mají takový debilní kecy, jako že se těší, až jejich rodiče budou v Kyjevě vítat Rusáky. A v tu chvíli jsem věděl, že tyhle lidi už podruhé v životě potkat nechci. A druhá věc, jsem viděl města vybombardovaný, jako Buča, Irpiň, Hostomel, do toho jsem byl v Mykolajivu, kde na nás padaly různé rakety a jiná munice. Viděl jsem, že jako instruktoři jsme mnohem víc užiteční, než jako maso v okopu (zákopu – z ukrajinského окоп, pozn. red.). Takže jsem věděl, že už rozhodně nechci jít pod kontrakt nebo sloužit na předku, prostě doplňovat ukrajinské řady, protože to nemělo budoucnost. To by měl dělat člověk, který nemá tady nějaké zázemí úplně dobré v rodině a tak dál. Já mám funkční rodinu a tak dál. Mám děcka, mám svoje jako sociální jistoty dávno zajištěný. Takže nejsem ten, kdo je odkázaný na nějaký ukrajinský žold, nejsem člověk, který je odkázaný na to, že bude mít něco ze sbírky nebo podobně, ale v podstatě pro mě je to to, že já vydávám svoje finance na pomoc Ukrajině.
T: Lidi tady v Česku si to zásobování, podle mě nedokážou úplně představit. Dokázal bys nějakým způsobem popsat, jak se, když se pohybuješ na té nulové linii u toho Bachmutu nebo Časiv Jaru, jak tam reálně vypadá to dodávání těch zásob, dronů a podobně?
M: Hele, na nulové linii se úplně nepohybuju, protože na to jsou zase jiní chytrolíni tady v Čechách alergický, že nulová linie je tam, kde ty lidi ani nevystřídáš, seš tam třeba tři sta dnů. Což si nemůžu dovolit ani z časového, ani jako z podporovatelského hlediska, protože já když se někde zašiju na tři sta dnů, tak sice si psychicky možná odpočinu, protože nebudu muset řešit ty věci, co řeším normálně. Takže já se pohybuju jakoby na frontě, ale je to třeba pět kiláků od pozic, tak jako Runa. V podstatě zásobujeme drony, Vampyry, tak jak dneska o tom bude mluvit na debatě Runa, zásobujeme pozemními drony. Na nule vysloveně jsem se vyskytoval třeba párkrát, jo, že se to dá na ruce spočítat, kde jsme byli 500 metrů od Rusáků a v podstatě nejbližší ukrajinská pozice za námi byla pět kilometrů. Jo, takže i takový zkušenosti byly, ale jako nejsou to zkušenosti, který chci prožívat dál, jako bylo to zajímavý, zjistit, jak ta jednotka funguje, jakou mají efektivitu, jak je to skvělá práce, jako na to, že v 10 lidech dokážou ubít 5 000 Rusáků, tak to je jako něco neskutečného. Ale prostě to riziko tam bylo tak obrovské, a v podstatě dneska už mi ani nikdo z jednotek nechce nabídnout kontrakt, radši mě nechají měsíc být v Kurské oblasti nebo někde bojovat s nimi, než abych jim odešel na půl roku pod kontrakt, kde jim nepřivezu žádnou pomoc a budu tam vlastně řadový číslo.
T: No a jak probíhá to zásobování, jak to vypadá?
M: Hele, věci, které jdou pořídit, většinou musíme pořídit rychle hned. To znamená, že třeba včera dostala Runy barák zásah, a dneska už jsme řešili nákupy nějakého vybavení, tak aby mohli nahradit jejich práci, a dneska už fungujou. Dneska opět musí fungovat, protože kdyby nefungovali, tak lidi na nule nemají potraviny, nemají munici, nemají věci, který jim tam Vampyry nebo pozemní drony dovezou. Musíme fungovat co nejekonomičtěji. Takže to znamená nakupovat věci ideálně v Ukrajině, což je kolikrát levnější, je to rychlejší, protože to koupíš ve Slovjansku nebo v blízkosti té frontové linie, nakoupíš, předáš vojákům a večer je to na frontě. Zatímco tady to prodražíš o 20 tisíc v naftě jenom po cestě na Ukrajinu, plus ta cena je stejně drahá. Když potřebuješ něco opravit, je to problém, protože je záruka v Evropě a ne na Ukrajině. Takže ideálně nakupovat tam, když to jde. Pak jsou věci, které tady dostaneme od dárců, jsou tady věci, které prostě nakupujeme, protože je ta možnost. A tím pádem tyhle věci jsou levný tím, že je tady dostaneme. Ale nebudu tam vozit 3D tisky v kamionech, když 3D tisky můžu vytisknout tam a přivezu tam paletu plastiku, která se mi vejde do Fabie, když to řeknu blbě. Takže prostě snažit se to dělat ekonomicky.
T: V jednom rozhovoru jsi prohlásil, že válka v Afghánistánu, které jste se také účastnil, byla proti tomu, co zažívají každý den Ukrajinci, v podstatě procházka růžovou zahradou. Můžeš mi to přiblížit?
M: Jasně. Já to řeknu jednoduše, když jsem byl v Afghánistánu, věděl jsem, že za čtyři měsíce letím domů a budu mít po válce. Věděl jsem o tom, že tam mám každý den teplé jídlo, v několika chodech denně, můžu si chodit sportovat, můžu se věnovat tomu, abych se staral sám o sebe. Věděl jsem, že když na nás někdo bude útočit, tak většinou je to jedna dvě rakety, který tam odpálí někde z okolí, které někde dopadnou, netrefí ani základnu nebo trefí základnu hodně nepřesně, a je to vyřešený. Pak jsem přijel do Bachmutu 2022 v srpnu, a během minuty tam dopadlo vždycky 40 dělostřeleckých granátů. A padalo to tam zhruba hodinu. Takhle fungovaly odstřely. Takže prostě úplně něco nepředstavitelného.
T: Co se týče té války na Ukrajině, co bylo to největší přímé nebezpečí, do kterého jste se dostal? Máte třeba i nějakou jednu vzpomínku, kde jste opravdu byl v ohrožení života?
M: Každou chvíli. Jednou nás honil dron po poli, podruhý, a to letělo, já nevím, pět metrů třeba za autem už ten dron, než ho sundali. Pak tam byla třeba situace, kdy jsme byli ten samý den vlastně nad ránem, protože kvůli tomu dronu jsme museli znova najíždět na pozici, museli jsme se vrátit, čekat chvíli a pak jsme vyrazili znova. A ztratili jsme pár cenných hodin na začátku, tak abychom stačili rozvést zásilky, tak jsme pracovali ještě za svítání a vlastně začaly na nás pracovat nepřátelské průzkumné drony a v zápětí přišla dělostřelecká palba. Takže já jsem se akorát sklonil, postavil jsem na zem v lese Vampyr, protože jsme už slyšeli ten dron, že tam někde lítá, a už jsme se snažili to rychle poklidit. A vlastně za kopečkem, té blindáže, toho okopu navršeného, tak dopadl ten granát a rozervalo to tam a za mnou to rozštípalo strom. Kdybych se nesklonil v tu chvíli, kdyby tohleto… asi jako takovýchto zážitků tam je spousta, no.
T: To je šílený.
M: No.
T: Vy pendlujete, když to řeknu lidově, mezi tím klidným Českem a tou frontou.
M: To je asi nejvíc psychicky náročné, protože ty jseš ve válce, přijedeš sem a tady se lidi tváří, že se nic neděje. Vrátíš se nazpátek a zase jseš ve válce a zase vidíš, že ti umřel někdo z kamarádů, že někdo přišel o nohu, že někdo je zraněný, že někdo je v kómatu. To je asi to nejvíc na psychiku, protože ty jseš jako piloti za 2. světové války, prostě vyletíš z Londýna, doletíš na Německo, tam bombarduješ, umírají ti kámoši, vrátíš se nazpátek za pár hodin, a tam se všichni vesele baví a je pohoda.
T: Je těžší se vracet do Česka nebo jet na tu Ukrajinu?
M: Vracet se do Česka, rozhodně.
T: Dneska se vybralo 480 000 Kč.
M: Vybralo se víc, protože nám to zaokrouhlili Lukešovi na půl milionu a ještě plus tady všichni ti lidi, co byli, kromě těch pozvaných VIP, tak je 1000 korun na pomoc, na Runu. Takže já si myslím, že je to takových šest set padesát, sedm set.
T: Jaký z toho máš pocit?
M: Mám z toho skvělý pocit, protože normálně tohle dělám třeba dva měsíce, žebrám jak somrák někde u kostela, byť ty peníze já pro sebe nepotřebuju, ale potřebuju je pro svoje jakoby kamarády, bratry, sestry. Je to strašně těžké ty peníze shánět od těch lidí. Líbilo by se mi, kdybych věděl, že mám každý měsíc neomezený rozpočet – nebo ne neomezený, omezený, ale prostě nějaký rozpočet – se kterým vím, že můžu operovat, a soustředit se jenom na tu práci na Ukrajině. Ale tím, že musím tady shánět lidi, přesvědčovat lidi o svojí práci, do toho prostě dělat tu propagaci a tak dál, prostě spoustu práce okolo, tak je to náročné. Je to únavné.
T: Úplně poslední otázku, kterou mám – nikde jsem nedohledal, jestli ses o tom zmiňoval – ta kukla. Já se nebudu ptát k čemu to je. Je evidentní k čemu to je. Ale je to prevence a nebo máš opravdu nějaké informace o tom, že by třeba po tobě šli Rusové?
M: Hele tak podívej se jednoduše, podívej se na Radoucha a na Karolínu (české dobrovolnice na Ukrajině, pozn. red.) a na další, vystupovali bez kukly, pak najednou začli pracovat v řadách ZSU (Ozbrojené síly Ukrajiny, pozn. red.), nebo jako v armádě nebo dopomáhat tam, pomáhat tam ať mluvíme česky, a v tu chvíli je začli hledat Rusáci. A ve chvíli, kdy je začli hledat, tak dali okamžitě jejich rodiny na Telegram, jejich fotky civilní, bydliště a tak dál. Sully Heřmnek vystupoval takhle v Bachmutu někde, pak najednou hledali, že vlastně obchodníci se zbraněma z Prahy, který má tři malé děti a tak dál. Takže prostě nechceš tohleto.
T: A zatím je to úspěšné.
M: Mně, kromě pár nějakých průserů, že něco uniklo, tak v podstatě se povedlo všechno jako udržet tak nějak, že to nedohledali a kolikrát jsem našel i na Telegramu „kdo je ten Mac, co slouží u 56. brigády”. Takže jako hledají. Ale prostě neúspěšně.
T: Tak jo, já ti mockrát děkuju za rozhovor a fakt krásná akce, díky moc.
M: Není zač. Jasný.
