Experimentální konference v Drážďanech se více než vydařila. Děkujeme za účast všem více než 70 účastníkům, kteří navzdory stávkujícím Deutsche Bahn, kontrolám na hraničních přechodech a dalším složitostem dorazili do krásných prostor drážďanského Goethe Institutu na konferenci „Debate not argue: How to make it happen?“, kterou Novinářský inkubátore ve spolupráci s Goethe Institutem díky Česko-německému fondu budoucnosti uspořádal.
Jaké to bylo? V pátek jsme vzlétli do prostoru vzájemné komunikace a propojování díky skvělému pohybovému workshopu, který vedli moderátoři Roman Horák s Phillipem Schenkerem. Po večeři jsme pokračovali neméně zajímavě, ač do určité míry depresivně, keynote speechem Jessikky Aro. Jessikka je bývalá investigativní novinářka a spisovatelka, odbornice na ruské dezinformace a fungování aparátu zvaného trollí farmy. Její keynote byl velmi osobní, protože sama zažila útoky trollů vyhrocené do té míry, že musela na čas opustit Finsko a ukrýt se v jiné evropské zemi. Message, kterou setkání s ní přineslo, byla však jasná: Rusové jsou skvělí storytelleři. Nám nezbývá, než být prostě lepší. Ve všem. Je to neveselá a zcela jistě nejednoduchá, leč naprosto pravdivá vize. Společné odpoledne uzavřelo interaktivní divadelní představení, opět v podání Romana, Phillippa a jejich herecké kolegyně Hanky Malaníkové – tři scénky, ve kterých jde o (ne)schopnost komunikovat. A co je klíčové, neexistuje jediné správné řešení. Možná, možná je to totiž o našem vnitřním nastavení…
Sobotní ráno začalo panelovou diskusí, na které se sešli tři němečtí a jeden český odborník na témata z ranku dezinformací, komunikace náročných a hořlavých témat a vůbec schopnosti hledat porozumění či konstruktivní diskusi s druhou stranou. Na diskusi navazovaly workshopy týkající se pohybové komunikace, nenásilné komunikace, mediálního vzdělávání seniorů nebo takzvaný “Demoslam”, tedy tréninkové prostředí pro diskutování o ožehavých tématech inspirované slam poetry. Po obědě přišla další vlna workshopů a po nich závěrečná panelová diskuse na téma sebe-vnímání – „To understand you, I must first understand myself“. A na tom jsme se vlastně všichni shodli. Jenže jak to vlastně udělat? Skrze všechny diskuse, workshopy i osobní rozhovory to vypadá tak, že bez sebereflexe, zvědavosti a touhy měnit svoje zažité a automatizované, tedy nevědomé, reakce a postoje to prostě nepůjde.
Závěr konference byl pro mnohé překvapením. Rozdali jsme fixy, prstové barvy, voskovky a uhly a společně jsme na papíry psali, malovali, básnili a reflektovali to, co jsme zažili, co v nás je, co jsme ochutnali, co se nás dotklo. Pro nás jako organizátory bylo velmi důležité, aby všichni dostali možnost promluvit, vyjádřit svoje názory, nápady a pochybnosti, abychom si všichni uvědomili, co si vlastně z Drážďan odnášíme domů a do svých vlastních životů.
A proč vlastně „experimentální konference“? Protože v naší společnosti se má za to, že o „vážných věcech“ se mluví jen „vážně“. To znamená u stolu, to znamená bez pohybu, to znamená strnule. Vytváří to v nás pocit jakési větší korektnosti? Snad. My jsme se pokusili tento koncept rozbít, nevytvořit další konferenci, kde se sedí na židlích, přednášky jsou frontální a interaktivní jsou maximálně dotazy z publika. Chtěli jsme, aby to šlo jinak a v Drážďanech jsme viděli, že to jde. Díky za to! Díky, za důvěru našim partnerům Goethe Institutu a Česko-německému fondu budoucnosti. Díky, že můžeme!
Foto by Nikola Ramešová:
