Rozhovor s ukrajinskou velitelkou Runou

Účastnící debaty v Jatkách78, Runa

V prvním díle našeho ohlédnutí za srpnovým charitativním večerem v pražských Jatkách78 jsme vám přinesli rozhovor s českým dobrovolníkem pomáhajícím na Ukrajině, známým pod přezdívkou Mac. Tím ale naše svědectví z této události nekončí. Nyní dáváme slovo zástupcům ukrajinské fronty.

Přímo z nejtěžších bojů u Časiv Jaru si v pondělí 17. srpna odskočila do Prahy Viktoria Jurčenko, známá pod přezdívkou Runa. Velitelka dronové jednotky 56. brigády ukrajinské armády vystoupila před téměř vyprodaným sálem po boku svého nadřízeného Michaila, české dobrovolnice Laury Přibylakové a právě Maca.

Večer, kterého se zúčastnilo spoustu prominentních hostů v čele s ukrajinským velvyslancem Vasylem Zvaryčem či plukovníkem generálního štábu Otakarem Foltýnem, ukázal obrovskou sílu české solidarity, a vynesl pro 56. brigádu téměř tři čtvrtě milionu korun.

Následující rozhovor je druhou částí našeho cyklu z této akce. Přejeme příjemný poslech.

Velitelka 56. mariupolské brigády Viktoria „Runa“ Jurčenko při rozhovoru v holešovických Jatkách78

Tazatel: Předtím, než jste nastoupila do armády, jste chtěla jít na floristku, a sama jste v jednom rozhovoru uvedla, že vás politika moc nezajímala. Pak jste se ale v 19 letech rozhodla jít do armády. Co vás k tomu vedlo?

Runa: Já jsem šla hned, jak jsem dokončila studium. Jakmile jsem dostala diplom, doslova za pár dní jsem už byla na vojenském odvodním úřadě. Vojačkou jsem totiž chtěla být už předtím, dokonce už na škole, ale byla jsem ještě příliš mladá. Potřebovala jsem se po určitou dobu někde vyučit, abych jen tak neztrácela čas. Proto jsem nastoupila na obor floristka a vyučila se. Líbilo se mi to, ale chápala jsem, že armáda se mi líbí víc. Takže ano, šla jsem do Ozbrojených sil Ukrajiny.

Motivovalo mě, že jsem tam měla přátele a známé vojáky, jejich vyprávění, a navíc jsme ve škole měli předmět Obrana vlasti, kde probíhal výcvik a učení. Už ve škole, v 11. třídě, jsem střílela ze skutečné zbraně. Už tehdy se mi to zalíbilo. Uvědomovala jsem si, že v naší zemi už v té době probíhala válka. Věděla jsem, že to v principu zvládnu a utáhnu, že mám silnou povahu, jsem sama o sobě hodně silný člověk. Tak jsem se rozhodla to zkusit a ani jednou jsem nezalitovala. Až doteď jsem vojačkou a plánuji v armádě zůstat, i když v naší zemi válka skončí.

T: Je náročné si s veškerým respektem jako drobná dívka vybudovat mezi muži, mezi vojáky, respekt?

R: Ne, pro mě to těžké není. Těžší to bylo jen na začátku. Když jsem přišla, byla jsem sama o sobě taková malá, hubeňounká, takže zpočátku mě nikdo nebral moc vážně. Ale svými činy jsem každý den dokazovala, co umím. Že plním jakékoli úkoly na stejné úrovni jako kluci.

Pak, když začala plnohodnotná invaze zůstala jsem dál s klukama a stala se velitelkou posádky protiletadlových děl. Nyní jsem velitelkou samostatné čety těžkých bombardérů. Svou reputaci a autoritu mezi muži jsem si budovala svou prací. Jsem vždy po jejich boku, dokazuji to svými činy a skutky. A oni viděli, že se nebojím, byli tehdy ochotni mě následovat a následují mě i teď.

T: Jste v armádě už přes 8 let. Jak se za tu dobu změnilo to, jak se válka vede? Narážím hlavně na boj s drony, o kterých lidé vlastně slyší až v dnešní době primárně v kontextu války na Ukrajině.

R: Řekla bych, že válka se změnila a mění se každým dnem. Každý den se posouvá kupředu z hlediska technologií, a to včetně dronů. Nepřítel stále vymýšlí něco nového, a my se také vyvíjíme a nacházíme na to všechno protizbraně. Zatímco dřív byla mým úkolem zbraň, posádka, práce proti živé pěchotě a výjezdy, teď jsou to drony a těžké bombardéry. V naší rotě máme také FPV drony, Maviky a rozvědky. Většina bojových akcí je vedena právě drony.

T: V takhle náročném prostředí, jako je válečná fronta, jak se uklidňujete? Máte něco, co vám pomůže v těžké situaci, co vám může i na frontě udělat radost?

R: Je to tak, situace u nás je každý den napjatá. Každý den máme úkoly, je práce, létáme každou noc a zásobujeme naši pěchotu – konkrétně moje jednotka – protože po zemi se k nim teď nedostanete, jedině pomocí dronů. Takže je zásobujeme my. Uklidňuje mě, když jsou úkoly úspěšně splněny, uklidňuje mě vědomí, že naše jednotka je prospěšná naší zemi a naší pěchotě.

Jinak mám taky svého psa Shona. Když přijedete, víte, že ho musíte nakrmit, že potřebuje pozornost. A když mu tu pozornost věnujete, zapomenete na těžké chvíle, které byly.

Stejně tak mi přináší uspokojení, když motivuji kluky. Když vidím, že jsou v klidu. Pokud jste v klidu vy – jste vyrovnaná, děláte všechno adekvátně, s rozumem a v klidu plníte jakýkoli úkol – a řeknete jim, že všechno bude v pořádku… Prostě když je v klidu velitel, jsou v klidu i kluci. Proto musíte být vždy, jak se říká, při síle a v dobrém rozpoložení.

T: My jsme v rámci naší organizace, pro kterou pracuju – Novinářský inkubátor, vyrazili na Ukrajinu, konrétně do Mykolajivu, kde jsme mimo jiné natáčely různé rozhovory například s vojáky. Z vašeho pohledu, na co je dobré a vhodné se vojáků ptát, abychom tu realitu zachytili opravdu věrně, a na druhou stranu, na co se jich ptát nemáme?

R: Nikdy byste se neměli ptát „jak se máš“, protože dokud je v naší zemi válka, je jasné, že je každý den pro všechny stresující. Jak pro vojáky, tak pro civilisty, protože nepřítel nasazuje řízené letecké pumy, dělostřelectvo a rakety na civilní města. Proto je lepší takové otázky vůbec neklást. Jinak už ale u nás válka trvá tak dlouho, že když se zeptáte i jakéhokoliv dítěte na nějaké rakety, Šáhedy nebo drony, taky vám o nich něco řekne. Takže v ostatních ohledech… myslím si, že je dovoleno ptát se v principu na všechno.

T: Jak vaše rodina reagovala, když jste jim sdělila, že jdete sloužit do armády?

R: S rodiči jsem komunikovala málo. Takže když jsem šla sloužit, nedostalo se mi, řekněme, nějaké velké podpory, ani to nebylo naopak. Bylo to prostě moje rozhodnutí a až později, když jsme si s mámou volaly, jsem jí oznámila, že sloužím v armádě. Za celý život jsme k sobě neměly moc velkou vazbu. Tak jsem se prostě rozhodla, že jí dám na vědomí, že sloužím. A to bylo všechno. Že by mě někdo zastavoval nebo přemlouval, abych do armády nešla, to se nestalo.

T Dnešní dražba předmětů vynesla 480 000 korun, i se vstupným a ostatními dary je to téměř tři čtvrtě milionu. Jak se cítíte?

R: Je to velmi příjemná podpora. Jsem moc mile překvapená, jak ta dražba proběhla a jak nás český národ podpořil, všichni, kdo přišli. Je to pro nás moc a moc příjemné a velmi nás to motivuje. Všechno, co děláme, neděláme nadarmo, bojujeme tam i díky podpoře českého národa a všech, kteří nám pomáhají.

T: V neposlední řadě, v tuhle chvíli se nacházíme v holešovických Jatkách78, kde s vámi proběhla debata. Jakou hlavní myšlenku byste chtěla, aby si dnes od vás účastníci odnesli? Co chcete, aby byla ta message, kterou si vzít z téhle debaty?

R: Chci jim sdělit, že jejich pomoc, pomoc českého národa, nás velmi silně motivuje a pomáhá nám. Jsem tu díky českému kamarádovi Macovi, se kterým se přátelíme už něco přes dva roky. A já slyším a vidím, jak nám Mac i český národ pomáhají, a chci říct, že tato podpora nám dodává sílu vydržet a ohromně nám pomáhá.