Před 71 lety byl Augustin Bubník komunistickým režimem ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu. Tím byly zmařeny nejen jeho nejlepší životní léta, ale i hvězdná hokejová kariéra. Jako politický vězeň se mimo jiné ocitnul i v jáchymovských uranových dolech. Letos by Augustin Bubník oslavil 92. narozeniny.
„U nás doma se o zážitcích z lágrů příliš nemluvilo. Když už ale na toto téma přišla řeč, otec obyčejně vytáhl jen pozitivní vzpomínky. Jednou z nich je například ta, jak s kamarádem po jejich přemístění do věznice na Příbramsku, kde nebyli ze strany dozorců tak tvrdě šikanováni, chodili stříkat vodu, která následně zmrzla a oni tak mohli znovu na led, ″ vypráví syn slavného hokejisty Gustav Bubník.
V rámci exkurze na Jáchymovsko se skupina studentů pod záštitou Novinářského inkubátoru spojila prostřednictvím videohovoru se synem hokejisty Augustina Bubníka. Obsahem přednášky Gustava Bubníka bylo přiblížit mladým lidem tragický osud národního hokejového týmu, na němž se tvrdě podepsal komunistický režim.
Pro většinu z nás je příběh Augustina Bubníka jen těžko představitelný. Po celou dobu poslechu přednášky jeho syna získáváme ucelený obrázek o tom, jak krutý a těžký byl život lidí umístěných v pracovních táborech. Gustav Bubník popisuje svého otce jako velmi odolného člověka, který se i přes děsivé zážitky z věznic a zničenou hokejovou kariéru dokázal vzpřímit a žít plnohodnotný život. V průběhu vyprávění Bubník zdůrazňuje, že československý hokej za dobu své existence neprocházel pouze radostnými událostmi typu Nagana, ale i obdobím krutostí a přinášení obětí, ze kterého nakonec vzešli hrdinové větší, než ti naganští. Z jeho slov je patrné, jak moc si svého otce váží a usiluje o to, aby na jeho příběh nebylo nikdy zapomenuto. I proto se rozhodl vydat druhé vydání knihy s názvem Ztracená léta, která připomíná osud nejen jeho otce, ale i ostatních členů týmu hokejových šampionů.
Augustin Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze a již od útlého dětství byl sportovně založený. Přesto, že se Augustin, stejně jako jeho otec, vyučil řezníkem, hokej zvítězil a jeho dětské nadšení tak přerostlo v profesionální kariéru. Jeho vrcholné úspěchy odstartovaly zimní olympijské hry ve Svatém Mořici roku 1948, odkud si už jakožto člen národního týmu odvážel stříbrnou medaili. Téhož roku dostal na turnaji ve Švýcarsku spolu s ostatními členy týmu nabídku k emigraci, kterou však s ohleduplností ke svým rodičům odmítl. Někteří členové týmu ale volbu emigrace připustili, což vzbudilo zájem komunistické strany. Rok 1949 představoval pro Augustina Bubníka vrchol aktivní hokejové kariéry. Svými góly na mistrovství světa přispěl k historicky první porážce favorizované Kanady a československý národní tým se tak ze Stockholmu vracel s titulem mistrů světa. Hokejisté se stali oslavovanými národními hrdiny a měli skvěle našlápnuto k dalším úspěchům. Jejich sny o dalších titulech ovšem pohřbil zásah komunistického režimu.
V roce 1950 se národní reprezentace chystala obhajovat titul na mistrovství světa v Londýně. Odlet do Anglie však nebyl umožněn, a i přes nesouhlas hokejistů byla jejich účast na šampionátu zakázána. V reakci na tuto situaci se začali sportovci ostře vymezovat proti režimu, což hrálo do karet příslušníkům StB, kteří vyčkávali na sebemenší projevy pobouření, a tudíž i příležitost k jejich zadržení. Netrvalo dlouho a hokejové mužstvo bylo zatčeno a dlouze vyslýcháno. Augustin Bubník skončil jakožto příslušník armády ve vyšetřovací věznici “Domeček” na pražských Hradčanech. Dvanáct členů hokejového týmu bylo po několikaměsíčním vyšetřování křivě obviněno a následně odsouzeno. Bubník dostal i navzdory svému nízkému věku druhý nejvyšší trest – 14 let odnětí svobody za špionáž a velezradu.
Z jednoho z nejslavnějších hokejistů té doby se rázem stal politický vězeň netušící, jaký osud mu režim naplánuje. Z Domečku byl nejdříve přemístěn na Pankrác, kde se dozvěděl svůj rozsudek. Následoval převoz do plzeňské věznice Bory. Odtamtud se dostal do Jáchymova, kde prošel řadou pracovních táborů. Zde jako mukl dřel v uranových dolech. Po letech jáchymovského utrpení následovala další přemístění (do pražské Ruzyně a do pracovního táboru na Příbramsku). Od hrůz zažitých v lágrech a věznicích osvobodila Bubníka amnestie prezidenta Zápotockého udělená roku 1955.
Brzy po propuštění plánoval návrat na led. Působení v nejvyšší lize mu však velmi záhy zapověděl vládnoucí režim. S profesionální kariérou v nižší soutěži byl poté nucen nadobro skončit kvůli zdravotním obtížím. Rozhodl se proto pro studium trenérství na Karlově univerzitě a zanedlouho obdržel pracovní nabídku ve Finsku, kde jako kouč působil několik let. Za významné přispění k úspěchům české i finské reprezentace získal Augustin Bubník uznání a obdiv až po pádu komunistického režimu, kdy byl v obou zemích zařazen do hokejové síně slávy. Po ukončení trenérské dráhy zamířil do politiky. Roku 1998 byl jako člen Občanské demokratické strany zvolen poslancem Parlamentu České republiky, kde setrval po dobu jednoho funkčního období.
Ptejme se po příčinách, které vedly komunistické vedení země pod tlakem sovětských poradců k rozhodnutí zlikvidovat celou generaci veleúspěšných hokejových reprezentantů, tedy lidí, které znal celý sportovní svět a kteří hrdě reprezentovali svoji zemi. Zřejmě tehdy neexistoval pouze jediný důvod, ale zcela jistě obsadil významnou roli v této hře strach. V době 50. let vedl komunistický režim politické procesy s tisíci „bezejmenných“ lidí, kteří neprojevovali vůli podvolit se nátlaku představitelů KSČ. Režim potřeboval po celé zemi rozsévat děs, a proto bylo nutné svoji sílu demonstrovat na lidech veřejně známých, ať už z prostředí sportu, politiky či armády. Zároveň se komunističtí pohlaváři obávali sovětských poradců, kteří o jejich činnosti informovali komunistické vedení v Moskvě. I přesto, že se soudruzi navzájem báli jeden druhého, dávali světu jasně najevo, jak pevně uchopili moc v zemi.
Ze všech minulých i současných vyjádření Gustava Bubníka je patrné, jak velkým rozčarováním byla pro jeho otce účast KSČM na politickém dění po roce 1989. Proto s upřímnou radostí a zadostiučiněním uvítal rozhodnutí voličů o tom, že tato strana v letošních volbách skončila mimo Parlament. Tato skutečnost je zároveň nadějí, že se podobné scénáře již nebudou nikdy opakovat.
Autorkou článku je Anna Johnová.