Následující řádky vyprávějí příběh časopisu, který vznikl v roce 2012 a k občasnému údivu svých tvůrců dodnes pravidelně vychází. V trafice ho neseženete, většina nákladu se rozdá zdarma na místech, kde je o titul, zacílený na politiku, kulturu a historii, zájem. Přesto se najde poměrně dost lidí, kteří jsou ochotni si ho předplácet.
Když jsme před osmi lety zakládali čtvrtletník Demokratický střed, uvědomovali jsme si, že týdeník stejného jména vycházel za první republiky. Programově však na něj nenavazujeme, líbí se nám ten název. Obsahuje totiž v sobě hned tři oblasti, které považujeme za důležité a na něž se zaměřujeme. Demokracie je jednou z nich a v názvu časopisu ji nepřehlédnete. Další dvě se v něm přece jen trochu skrývají.
V našem logu si hrajeme se slovy střed a střet. Na jednu stranu se tak hlásíme k politickému středu, který vnímáme jako oproštění se od extrémů. Na stranu druhou víme, že skutečnost nebývá černobílá a výměna názorů často slouží ku prospěchu věci. Nikdy jsme si přitom nemysleli, že bychom se měli stát názorovou arénou, kde dostanou prostor i pomatenci nebo lháři. Časem jsme se jasně vyprofilovali, takže se nějaký ostrý názorový střet mezi jednotlivými autory listu nekoná. To ovšem neznamená, že nemají na různé věci odlišné pohledy. Třeba migrační krize před pěti lety vyvolávala na redakčních setkáních občasné třenice. V tom základním se ale snad všichni shodujeme, a sice na obraně zásad liberální demokracie.
Slovo střed v názvu čtvrtletníku odkazuje též na střední Evropu, která se stala polem naší působnosti. Nejde vlastně ani tak o pole, jako spíše o širý lán, jehož konec leží v nedohlednu. Na střední Evropě nás baví mimo jiné to, že má téměř tolik definic, kolik lidí se jí zabývá. Na jejím přesném vymezení se zcela neshodneme ani my sami, každopádně jsme ji nikdy nepojímali jen jako státy visegrádské čtyřky. Hledáme ji rovněž třeba v Německu, Rakousku nebo na západní Ukrajině.
Zdánlivá banalita
Sama sebe ovšem hledá i zmíněná Visegrádská skupina, v níž se v posledních letech celkem daří autoritářství. Navzdory tomu pořád žijeme ve svobodné zemi. Vzniká zde spousta více či méně viditelných aktivit, jejichž cílem je měnit věci k lepšímu. Věříme, že ke změně může přispět i časopis, který vznikl na koleně. Když jsme začínali, překvapilo nás, že vydávat oficiálně registrované periodikum není zase tak obtížné. Stačí, aby se daly dohromady tři osoby a založily zapsaný spolek, který se pak stane „mediálním domem“. Následuje důležitá etapa, kdy musíte přesvědčit nemálo lidí, že to myslíte vážně. Pokud nemáte v branži zvučné jméno, bude to samozřejmě nějaký čas trvat. Taková je alespoň naše zkušenost.
Autory jsme si vytipovávali z okruhu našich známých, případně jsme cíleně oslovovali mladé experty na témata, jimž jsme se chtěli věnovat. Pro řadu z nich znamenala publikační činnost výzvu. Některým imponovalo, že se jedná o tištěný časopis, „jen nějaký web“ by je prý nelákal. I když články samozřejmě publikujeme i na internetu. Zhruba po roce se nám začali uchazeči o psaní sami hlásit. Postupem času jsme si sem tam troufli oslovit nějakého věhlasného komentátora nebo publicistu. Autorský kolektiv se během těch let částečně proměnil, ale už nějakou dobu má pevné jádro. To již netvoří zelenáči, nýbrž specialisté na jednotlivé země. Píšeme hlavně o politice, ale zabýváme se též kulturou, ekonomikou a historií. Poměrně značné popularitě se u čtenářů těší seriál Zraněná města, který přibližuje osudy různých středoevropských sídel. Když chcete, aby lidi něco opravdu chytlo za srdce, musí tam být zkrátka příběh. Tak v něm ještě chvíli pokračujme.
Na cestě
Až do loňského roku, kdy jsme poprvé získali inzerci, jsme si nemohli dovolit platit autorské honoráře. Naši autoři věděli, že chod časopisu financujeme sami. Nechtěli jsme podmiňovat jeho vznik ziskem grantu. Cítili jsme, že napřed musíme něco ukázat. Nemělo příliš smysl pokoušet se nově zrozený Demokratický střed, který mohl na ledaskoho oprávněně působit jako samizdat, hned nabízet k prodeji. Učili jsme se (a dosud se učíme) za pochodu. Psát, editovat a vůbec všechno potřebné. Časopis jsme začali zdarma rozdávat, hlavně na vysokých školách a v kavárnách a čajovnách. Na konci roku 2013 se nám ozvali první zájemci o předplatné. Dodnes se počet abonentů navyšuje. Řada z nich navíc předplácí časopis jako dar svým blízkým. Rekordmankou je jistá žena, jež ho objednává pro manžela, rodiče, bratra i kolegu v práci. Právě existence podobných nadšenců nás stále motivuje k tomu, abychom vydávali čtyři čísla ročně v co možná nejlepší kvalitě. Když nám jeden předplatitel předal peníze na tři roky dopředu, nemůžeme přece skončit.
Osm let je relativně dlouhá doba. Svědčí o tom i vzpomínka na oslavu prvního čísla, která se odehrála v zakouřené pražské kavárně Jericho. Na fotkách převládají lidé, kteří se už dnes na chodu časopisu nepodílejí. Jak už to bývá, autoři i členové redakční rady přicházeli a odcházeli. Ať už se někteří vytratili z jakéhokoliv důvodu, všichni nám nějakým způsobem pomohli. Nemuseli ani sami nic napsat. Zapojili se třeba do organizačních záležitostí, vylepšili grafiku, přispěli radou nebo nám otevírali ty správné dveře. Časopis sice mohou založit tři lidé, ale dlouhodobě to sami nezvládnou.
Při zaměření na analytičtější texty Demokratický střed asi nikdy nebude kasovním trhákem. Pořád tak musíme jeho fungování zajišťovat především ze svých vlastních zdrojů. Zůstáváme malým, širší veřejnosti neznámým časopisem, který si ale své věrné čtenáře získal. Těší nás, že stále přibývají noví. Stejně jako, že se na nás obracejí think-tanky i jiná periodika, která s námi chtějí spolupracovat. Časopis je běh na dlouhou trať a jak známo i cesta může být cíl.
Tomáš Fošum
Tomáš Fošum (*1975) vystudoval politologii na FSV UK. Od roku 2012 je šéfredaktorem časopisu Demokratický střed, k jehož spoluzakladatelům patří.