Pohádky nejsou typickým novinářským žánrem. Nicméně liška Bystrouška, nebo pejsek s kočičkou se také objevili na novinových stránkách dříve, než vyšli knižně. Rozhodli jsme se dát příběhům, které – na rozdíl od většiny zpráv v médiích – mají dobrý konec, novou šanci. Vyprávět je bude reportér Tomáš Nídr, který se obyčejně věnuje politickému dění v Latinské Americe a Africe. Do dnešní doby zasazené pohádky, které vymýšlí pro dcerku Sofii, ilustracemi doprovází jeho manželka Claudia Llaucová Chávezová.
V Cukrárně u Sofinky dělají ty nejlepší sladkosti na světě a každý den se tu stane kouzelné překvapení. Tak jako když táta Tomáš Lívanec dělal dort ve tvaru kočky.
Často se stávalo, že si zákazníci v Cukrárně u Sofinky objednávali narozeninové dorty roztodivných tvarů, protože táta Tomáš Lívanec je uměl vymodelovat tak, že vypadaly jako živé. Tentokrát se pustil do kočky.
Udělal korpus z lehkého kakaového těsta a upekl ho v troubě, aby byl krásně nadýchaný. Když základ vychladl, ořezal ho a slepil čokoládovým krémem tak, že skutečně připomínal ležící kočku. Byl to pořádný macek s nebývale velkou hlavou. Ale na přesné proporce Tomáš nehleděl – hlavní přece bylo, aby všichni účastníci oslavy dostali na talířek velký kousek dortu. Zavolal manželku Klaudii a dceru Sofinku, které byly na zdobení krémem a marcipánem ještě větší odbornice než on. Udělaly jí velké hnědé oči, dlouhé vousky, roztomilý čumáček, mourovatou srst a uložily jí do lednice, aby ztuhla.
Jen půlhodiny poté se po kuchyni rozlehlo vřeštivé „mňau, mňau, mňau“. „To snad venku týrají nějakou kočku,“ vyhlížel tatínek z okna. Ale na ulici se nic nedělo. Ozvalo se zase několik krátkých „mňau, mňau, mňau“ – znělo to jako salva výstřelů. „Ne, to je u nás doma. Jako kdyby to vycházelo z ledničky,“ řekla Sofinka a otevřela dveře chladničky. Ven vyskočila obživlá dortová kočka a protahovala si ztuhlé tělo.
„Táto, mámo, necháme se ji, prosííím,“ začala okamžitě žadonit Sofinka, která už od školky prosila rodiče, aby jí dovolili mít doma kočku. „V žádném případě. Sofi, vždyť přeci víš, že restaurace a další stravovací zařízení z hygienických důvodů nemohou mít v provozu zvířata. Co kdyby nějakému alergickému hostu spadnul do cheesecaku její chlup?“ reagoval tatínek, který byl navíc ložený pejskař.
„Ale jáá přeci nemáám žáádné chlupy. Jsem výýhradně z těsta a kréému,“ překvapila kočka všechny tím, že protahovaně promluvila lidskou řečí. „To ale kontrolu z hygieny zajímat nebude, pro ně jsi kočka a basta,“ pustil se tatínek do debaty s čtvernožcem. „Když přijde íínspekce, budu jednoduše předstíírat, že jsem dort,“ nedalo se zvíře a tatínek cítil, že ztrácí půdu pod nohama.
„Budeme ti říkat ‚Cukrovka‘,“ navrhla nadšeně Sofinka. „To se do cukrárny úplně nehodí,“ namítla maminka a pokračovala – „co třeba radši ‚Cukrína‘?“. „Ano, to se mi moc líbí,“ zamňoukalo potěšeně mouraté stvoření.
Tatínek jen lapal po dechu. Viděl, že dortová kočka už byla přijata do jeho domácnosti, aniž by někdo bral ohled na jeho odpor. „A co vlastně žereš?“ zeptal se Cukríny hrubě. „Papáám jen myši z mandlovéého těsta a bumbáám pouze mléko s kvalitníím kakaem. Pozor, žáádné náhražky!“ švitořil podivný živočich a přitom si důstojně olizoval svůj marcipánový kožich.
„Tak takový domácí mazlíček se nám prodraží,“ zaúpěl tatínek. Ale mýlil se. Cukrína si přes nákladnou stravu na sebe dokázala velice dobře vydělat. Byla to totiž speciální kočka. Když jí vypité kakao prošlo útrobami a ona ho vyčůrala, nebylo vůbec žluté, ale hnědé a vonělo jako kakao. A nejen že vonělo, ono to bylo opravdické kakao. Nejlepší, jaké kdy Tomáš pil. A protože Lívancovi byli zdatní podnikatelé, kteří každou příležitost chytli za pačesy, tak Cukrínino čůrání hned zařadili za pořádně vysokou cenu do nabídky, a to pod lákavě světáckým názvem „Super Extra Special Kakao“.
A prodávat začali i Cukríniny bobky. To, co dortová kočka vykadila, byla totiž hořká čokoláda nejvyšší jakosti. Uvažovali nad názvem „Kočičí kaka“, ale pak si řekli si, že z marketingového hlediska to přeci jen není to nejlepší jméno. A tak výrobek nakonec mazlivě pokřtili jako „Kočičí jazýčky“.
Kromě toho se Cukrína vyplatila i kvůli lovu myší. Honila je jen tak – ze sportu. Ale nežrala je. Když se do nebohého hlodavce zakousla svými zuby z cukru, její oběť dostala glykemický šok a pošla. Pyšná dortokočka nosila svůj úlovek na práh cukrárny. Tatínek se zlobil: „Cukríno, nenos je před dveře. Ještě si lidé budou myslet, že tu máme myši. To by byla pro reputaci cukrárny zdrcující rána.“ Poručil proto mluvícímu mazlíčkovi, kterého přes počáteční odpor přijal za vlastního, aby skolené škůdce nosil k zadnímu vchodu k popelnicím. Uzavřel s kočkou dohodu, že za každou její trofej jí dá jednu myšku z mandlového těsta a tak se Cukrína předváděla jako nejlepší deratizátor ve městě.
Její úspěšné počínání neušlo všímavému „dobrákovi“, který kvůli Cukríně předložil stížnost na hygienickou stanici. A tak na dveře Cukrárny u Sofinky jednoho dne zaklepala hlavní okresní hygienička Hana Nemytá. Byla to špinavá blondýna, která se tvářila tak kysele, jako kdyby bez přestání cucala limetku.
Jakmile ji tatínek spatřil brát za kliku, křikl smluvené heslo: „Čistota půl zdraví!“. Cukrína hned zaujala svou maskovací pozici. Vyskočila na připravený tác na pultě, zatočila se do klubíčka, zavřela oči a předstírala, že je dort.
„Vítám vás, paní hygieničko, čím mohu sloužit?“ hlaholil tatínek s předstíranou bodrostí, ale byla v něm malá dušička. Bál se, že by mu kontrola mohla kvůli Cukríně podnik zavřít. „Jsem tu služebně, pane Lívanče,“ ohrnovala Nemytá svůj malý nosík tak, že jí z něj málem spadly zapatlané brýle. „Dostali jsme na vás stížnost, že v cukrárně máte zvířata, ač dobře víte, že hygienické předpisy tohoto státu to – s výjimkou vodících psů pro slepce – přísně zakazují,“ pokračovala panovačným tónem. „Ale prosím vás, lidi si dneska navymýšlejí,“ mávl rukou Tomáš, který se snažil působit sebejistě. „Tak co ty myši,“ vypískla na něj paní Nemytá, která sama připomínala přerostlou krysu. „Jediní hlodavci, co tu máme, jsou tady ve vitríně. Jsou z mandlového těsta. Stojí hodně peněz, ale nevěřila byste tomu, že se najdou lidé, kteří je kupují svým kočkám,“ předváděl tatínek Cukríninu potravu. „Když už o nich mluvíte, tak i stěžovatel uvedl, že máte v provozu kočku,“ zaútočila úřednice. „To tedy máme. Podívejte, támhle leží na tácu. Je to narozeninový dort. Před chvíli jsem ho dokončil.“
Dosud koženě působící hygienička roztála: „Ta je krásná. Vypadá jako by byla živá.“ Natáhla kostnatý ukazováček a už už jím šáhla na Cukrínin čumáček.
V Cukríně už byla malá dušička, že ji Tomáš, který ji ve své domácnosti původně nechtěl, ještě rád prodá. Ale ten odpověděl: „Není na prodej. Čeká na zákazníka, který si ji objednal. Ale zítra vám mohu připravit jinou. Zatím prosím vezměte za vděk těmito výbornými ‚Kočičími jazýčky‘, které můžete zapít naším ‚Super Extra Special Kakaem‘.“
Paní Haně Nemyté tyto pochutiny, které prošly Cukríninými střevy, velice zachutnaly. Od té doby do Cukrárny u Sofinky, když byla mimo službu, kvůli „Super Extra Special Kakau“ a „Kočičím jazýčkům“ mnohokrát zavítala. Všichni byli za tohoto nového pravidelného hosta rádi.
Jen Cukrínu její časté návštěvy netěšily, protože se musela maskovat za dort hned, jak zase uslyšela heslo: „Čistota půl zdraví!“. Hlavní ale bylo, že od té doby už nikdy hygienická kontrola do Cukrány u Sofinky nepřišla.
Claudia Llaucová Chávezová (ilustrace)
Narodila se roku 1981 v peruánské Limě. Vystudovala architekturu na Universidad Feminina del Sagrado Corazón a v oboru pracovala do roku 2015. Poté se vydala na volnou nohu s fotografickými a ilustrátorskými projekty.
Tomáš Nídr (text)
Narodil se roku 1981 ve Slaném. Vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2001 pracoval v zahraniční rubrice Mladé fronty Dnes jako editor a redaktor. Tři roky byl zástupcem vedoucího oddělení. V září 2009 přešel na volnou nohu a publikuje v řadě českých médií analýzy a reportáže ze svých cest především po Latinské Americe a Africe. Žije v peruánské Limě.