Léta fotil pro Hospodářské noviny a Aktuálně.cz. Pak vyhořel a začal řídit autobusy městské hromadné dopravy. Prahu v nich křižuje v možných i nemožných časech a sveze vás za pár kaček. Focení na hřebík (naštěstí) nikdy úplně nepověsil. Vídáme ho pravidelně na konferencích Forum 2000, Aspen Institutu, veletrhu neziskovek NGO Market či jiných dobročinných akcích. Nechyběl ani u znovuotevření naučné stezky Jáchymovské peklo. Proč to dělá a komu tím prospěje? Přečtěte si krátkou výpověď Ondřeje Besperáta, fotoreportéra s duší pankáče, který řídí městský autobus.
Ondřej Besperát – vlastní portrét (2020)
Ondřej Besperát pochází z Brna. Fotit a vyvolávat snímky ho naučil táta. Vystudoval žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě. Fotografii se věnoval na Ithaca College v USA. Tam se naučil, že pro obrázek s nápadem musí jít s kůži na trh, musí jít do akce, jít dostatečně blízko, ale ne blíž. Pracoval v Hospodářských novinách a pro Aktuálně.cz. Od roku 2011 je na volné noze. Spolupracuje mimo jiné s Nadací Forum 2000 a Aspen Institute Prague. Jeho specializací je fotoreportáž. Fotí sport, demonstrace, státníky, ale hlavně obyčejné lidi.
Míval jste radost, když jste fotil na plný úvazek? Co vás přivedlo k tomu, abyste s prací na plný úvazek přestal?
Nejdelší čas jsem se věnoval zpravodajské, reportážní fotografii, a to pro Aktuálně.cz. Když jsem začínal, byl jsem plný mladického entuziazmu a radosti, že témata, kterým se věnuji, jsou důležitá, závažná, a že odkrývají nějaké nekalosti ve fungování naší společnosti, a tím že jsem této společnosti prospěšný. Jenže později jsem přestal snášet fakt, že novinařina je ve skutečnosti proti establishmentu hrozně bezzubá. Můžeme o tom polemizovat, ale já to tak začal vnímat.
Těch důvodů, proč jsem s prací fotoreportéra na plný úvazek přestal, je celá řada, to bylo dost složité. Velkou roli hrálo třeba to, že jsem často pořizoval snímky lidí, o kterých jsem věděl, že dělají něco, co je špatně. Natvrdo řečeno jsem si myslel, že to jsou hajzlové. Ale abych je mohl fotografovat, musel jsem hrát určitou hru, musel jsem nasadit přetvářku, abych získal jejich snímek, a tato moje schizofrenní pozice mě začala požírat. Postupně jsem se začal lidí, o kterých jsem neměl valné mínění, bát, měl jsem z focení strach.
Radost se vrátila, jakmile jste začal fotit něco jiného?
Primárně teď spolupracuji s řadou neziskových organizací. Dokumentuji jejich akce, na kterých se setkávám spíš s lidmi, co to se světem myslí dobře. Takže ano!
Co si pod tím můžu představit konkrétně?
Nad vším, čeho se teď pracovně účastním, tak trochu ční program Aspen Institutu pro mladé talentované lidi. Každý rok, někdy dvakrát do roka, se sejde čtyřicet lidí pod čtyřicet let. Je tam pro ně připravený určitý program, ale především prostor pro vzájemné sdílení dobrých i špatných zkušeností. V rámci této akce tak mám příležitost setkat se s lidmi z mnoha oborů. Mohu je poznat relativně intenzivně, jelikož jsem s nimi čtyři dny od rána do večera, což je docela dlouhá doba, po kterou lidé nevydrží hrát někoho jiného – jsou tím, kým jsou. Pro mě jako člověka, který před nedávnem překročil čtyřicítku, je velmi inspirativní sledovat, jakým způsobem přemýšlí dnešní pětadvacetiletí, třicetiletí lidé. Jak uvažují o svých možnostech a svém potenciálu. Přitom je v zásadě jedno, jestli jde o člověka vlastnícího marketingovou firmu anebo cukrárnu.
Jaké zakázky si tedy nyní vybíráte?
Snažím se vybírat si práci, která mi dává alespoň trochu smysl, něco mi přináší. Jsou oblasti ve fotografování, kterým se vyhýbám. Například reklamní focení. Ale do značné míry je to dáno i tím, že potřebný styl focení neovládám. Kdybych se chtěl stát reklamním fotografem, asi bych měl větší motivaci a naučil se to. Jenže já nechci, neláká mě to. Baví mě pozorovat lidi, být mezi lidmi, baví mě fotit lidi, baví mě s lidmi komunikovat.
Proto jste také začal řídit autobus? Abyste byl lidem blíž?
Rád řídím z mnoha důvodů. Třeba proto, že si nenosím práci domů, že potom nemusím zpracovávat fotky u počítače. Ale ano, baví mě i to, že můžu pozorovat běh světa, to mě baví velmi. Kdysi jsem v nějakém řeckém průvodci četl, že řečtí muži nejraději sedí před kavárnou a pozorují kosmos. Moje výloha má podobu předního skla autobusu, zpoza něhož pozoruji kosmos, a to mě činí šťastným.
A rozhodně mě moc baví, jakkoli to bude znít banálně, ten pocit, že si připadám bezprostředně užitečný pro fungování společnosti. V novinařině je v dlouhodobém horizontu strašně těžké přesvědčit sám sebe, že ta energie, kterou vynakládám, se může přetavit v pozitivní výsledek. Kdežto energie, kterou vkládám do řízení autobusu, má větší a hlavně bezprostřední odraz. Vím, že jsem každý den prospěl lidem, kteří se mnou autobusem jeli, protože se potřebovali někam dostat.
Jak práci řidiče vyvažuje fotografování?
Na první pohled se to nemusí zdát, ale řízení autobusu je velmi samotářské povolání. Cestující mají zakázáno se s řidiči bavit. A s kolegy se potkávám buď velmi brzy ráno, nebo velmi pozdě večer, na výpravně, kam každý ráno přichází na čas, nebo se v noci snaží rychle zmizet domů. Na konečných je také čím dál méně přestávek. Takže toho člověk mnohdy za celý den příliš nenamluví. Kdežto při focení, ať už jde o jakoukoli akci, mám kolem sebe velkou spoustu lidí, se kterými jsem v intenzivním kontaktu.
Zdá se mi, že žiju trošku v punku. Občas se mi to tak sejde, že večer fotím noblesní galavečeři spojenou s předáváním cen Podnikateli roku, kde jsou všichni hosté oblečení ve smokingu a moderuje to Marek Eben. Jakmile akce skončí, sundám smoking a na chvilku si lehnu, abych mohl ráno vyjet na lince 165 v uniformě řidiče MHD. Takové protiklady mě baví. Naplňuje mě, že člověk dokáže v obou prostředích obstát.
Je něco, co by vám udělalo radost vyfotit, ale ještě jste to nevyfotil? A někdo, koho byste rád svezl, ale ještě se vám to nepoštěstilo?
Je spousta žen, které bych chtěl svéz(s)t. (smích) Ne vážně, nejsem bohužel typ člověka, který by si uměl dát cíl a za tím cílem si jít. Dělám to, co mi takříkajíc zkříží cestu. Jakmile se mi ukáže, jakým směrem jít, dokážu být pečlivý a vytrvalý. Ale neumím si úplně odpovědět na otázku, co bych chtěl.
Ano, když jsem šel na vysokou, přál jsem si, aby mi otiskli fotku v The New York Times. Když mě v rámci stáže v ČTK poslali vyfotit snímek pro The New York Times, bylo to pro mě, pro tehdy dvacetiletého kluka, vážně něco. Když mi bylo pětadvacet, vysokou školu jsem končil a začínal coby fotograf v Hospodářských novinách, tak jsem si říkal, že je mým snem, abych vystavil fotku na World Press Photo. Což se mi zatím nepovedlo a těžko se mi to ještě někdy povede. I když…
Naučil jsem se netlačit, nejvíc vděčný jsem za příležitosti, které přijdou samy. Občas jsou vážně zajímavé. Třeba vloni v létě mi zavolali manželé Bursíkovi, ať je doprovodím do Indie do Dharamsaly, kdy jim Jeho svatost dalajláma udělil hodinovou audienci – a oni chtěli fotodokumentaci. Byl to pro mě mimořádně příjemně strávený čas, který mi dělal radost celý další rok.
Tomáš Bouška
Zakladatel Novinářského inkubátoru. Absolvent politologie na FF UK a FSV UK v Praze (PhDr., Ph.D.) a švédského programu sociologie (M.A.). Dříve pracoval jako mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, zástupce ředitele Vyšší odborné školy publicistiky, v obecně prospěšné společnosti Aspen Institute Prague, v Památníku Šoa Praha – Bubny a Heinrich-Böll-Stiftung. Nyní přednáší na New York University a CET Prague. Od roku 2010 je předsedou Spolku Političtí vězni.cz.