Novinářský inkubátor úspěšně vydal druhou pohádkovou knihu Sofinka a kouzelná cukrárna 2.
Krátce před prezidentskými volbami zveřejňujeme jednu kapitolu z pohádkové knížky, kterou napsal náš spolupracovník Tomáš Nídr. Pojednává o tom, jak dopadl mocichtivý starosta Juraj Bureš, když chtěl vládnout celému státu. Podotýkáme, že podobnost našeho antihrdiny s jistým kandidátem v blížících se volbách je čistě úmyslná a že pohádka bude mít šťastný konec.
Přejeme hezké čtení a šťastnou ruku při hlasování.
V cukrárně U Sofinky dělají ty nejlepší sladkosti na světě a každý den se tam stane kouzelné překvapení. Tak jako když Lívancovi zmizeli.
Sofinka si po těle roztírala med. Chystala se, že zase svým rodičům provede nějakou legrácku. Sladký materiál, který kupovali od pana Medarda Včely, totiž při velmi silném nátěru způsoboval neviditelnost. Dívka byla jediná, kdo toto tajemství zmizení po cukrářsku znal.
Ráda kouzla využívala pro různé žertíky. S blaženým úsměvem vzpomínala na své rošťárny, které jí med neviditelnosti umožňoval. Jak tatínkovi Tomášovi Lívancovi, když nesl v každé ruce tác naložený šálky s kávou, zničehonic stáhla kalhoty a on pak vyplašeně stál uprostřed cukrárny jen v trenýrkách.
Nebo jak mamince Klaudii, která právě počítala u kasy tržbu, vyndala z šuplíku balík bankovek a zakvílela jí do ucha: „Daň pro neviditelnou ruku trhu.“ Nebo jak pomocníka Davida Kynutého zkoulovala koblihami a on si myslel, že se z mísy zvedly a zaútočily na něj samy. Všichni si stěžovali, že cukrárnou obchází strašidlo. A pořádně mazané.
„Dneska bude taky veselo, až ten poslední kousek zopakuji. Ale co to? Vždyť už připomínám plástev, ale tělo se ani náznakem nezačalo vytrácet. Co se děje?“ rojily se jí myšlenky v hlavě. Koukla se pořádně na sklenici a vylekala se. Na etiketě místo obvyklého nápisu „Dobrota Včely Medarda“ stálo „Mazivo Včely Medarda“.
Lízla si. Ale lepivý obsah, který neměl svou obvyklou jantarovou barvu, vůbec nebyl tak lahodný, jak byla zvyklá. Chutnal jaksi uměle. „Takovou sloučeninou bych si ani neosladila čaj,“ pomyslela si pohrdlivě.
Po pečlivém omytí zašla za rodiči, aby si na kvalitu medu postěžovala. Ale nebylo to potřeba. Tatínek se zrovna s nechutí nimral v medovníku, který chvíli před tím dokončil. „Dezert jako z pytlíkové směsi. Ten na pult nepustím. Hned vyrazíme za panem Včelou, aby nám vysvětlil, proč nám nyní prodává tak odporný tlamolep,“ prohlásil.
Nasedli do auta. Klikatá silnice mezi žlutými lány je vedla až do Medonos, jejichž obyvatelé měli pověst těch nejlepších včelařů v království a při vývozu medu do světa ho opatřovali anglickým sloganem Best in Honey.
U svých úlů, vyřezávaných do tvaru obřích hlav, je uvítal Medard Včela. Tento muž středního věku byl tak pohlcený svou profesí, že zásadně nosil žlutočerně pruhované tričko a včelařskou kuklu nesundával ani do postele.
„Vím, co mi chcete říct. Můj med už není, co býval. Bohužel, je to kvůli podnikateli Juraji Burešovi,“ postěžoval si. „Vykoupil v širokém dalekém okolí polnosti, na kterých rostly plodiny všeho druhu. Nechal je vytrhat a všude zasel jen řepku. Rozprašuje na ni odporné chemické prostředky. Včelky jsou těmi postřiky velice oslabené, a navíc ztratily dosavadní pestrou stravu. A tak i ten med je na jednu chňapku. Radši jsem ho z Dobroty Včely Medarda přejmenoval na Mazivo. Plně pochopím, když si ho přestanete objednávat,“ vzdával se ještě dříve, než stihli pořádně promluvit.
„Tak si běžte na toho Bureše kvůli ničení krajiny stěžovat. Třeba na radnici,“ navrhla maminka znechucená včelařovou odevzdaností. „Vždyť on je tu starostou. A tak si dává taková povolení, jaká se mu hodí. Víte, on přišel s tím, že bude Medonosy řídit jako firmu. A skutečně si z obce udělal rodinný podnik. Na radnici dnes pracuje celé jeho příbuzenstvo. Jeho syn Juraj junior je určitě nejlépe placeným nástěnkářem v celém království,“ vykládal včelař.
Sofinka cítila z jeho hlasu rozhořčení. „A lidem to nevadí?“ ptala se s dětskou nevinností. „Nevadí. Právě naopak, milují ho. Začalo to tím, že dostal pod kontrolu Sněmovnu,“ pokrčil rameny. „Sněmovnu? Jak to myslíte?“ divil se Tomáš. „Tak tady říkáme hospodě. A je to i moje chyba. Nechal jsem se jím koupit a prodal jsem mu všechny svoje zásoby Nektaru Včely Medarda. A on teď moji nejjemnější medovinu rozlévá po litrech, aby ho chlapi měli rádi a volili ho. Jejich ženy si zase předcházel rozdáváním medovníku,“ drbal si kuklu pan Včela.
„Namazal si tu všechny na chleba, a to mým medem. A poté, co mě využil, mě profesně ničí. Víte, kolikrát už mi kvůli té řepkové pohromě ulétly včely?“ dodal s lítostivým výrazem.
Maminka do rozboru, který se táhl jako med, zasáhla: „Tak stačí, aby o tom všem napsali novináři, a lidé prohlédnou, ne?“ „Ale co vás nemá. Než se stal starostou, koupil si místní týdeník Medonoský trubec, který o něm nenapíše křivého slova. Tady je to prostě Burešovo,“ posteskl si Včela.
„Tak se do toho musí pustit neviditelné strašidlo,“ pronesla Sofi zamyšleně. A když jí pan Medard přisvědčil, že ve studeném sklepě uchovává ještě značné množství sklenic se starým dobrým medem, zavelela: „Mami, tati, ukážeme světu moc bezmocných.“
O několik hodin později, když se Medonosy už dávno pohroužily do spánku, kradly se městečkem tři neviditelné postavy. Sofinka a její rodiče, kterým dcera s jistou lítostí vysvětlila kouzelné schopnosti Dobroty Včely Medarda, měli v rukou štětky a plechovky s barvou. Před radnicí se zastavili a začali na její zeď psát hesla.
Vrávorajícímu násoskovi, který se po celovečerním poctivém opylování půllitrů motal okolo, se otevřela pusa jako česno do úlu. Rozostřeným zrakem si ohromeně četl písmena, která jako by na stěně před ním vyskakovala sama a vytvořila větu „Starosta je Bureškničemu“. Když to doslabikoval, s vyděšeným křikem utekl. „Vidíte, to je první občan, který po přečtení pravdy prozřel,“ zašeptala Sofinka spokojeně.
Když se ráno šli Lívancovi podívat, jak jejich noční šichta zapůsobila na obyvatele Medonos, z dálky viděli u radnice shromáždění lidí. „Hučí to tam jako v úle. Určitě skandují: ‚Bureše do koše‘. Na jeho místě bych raději prchal,“ liboval si tatínek.
Jenže nic takového starosta neměl v úmyslu. Naopak vystoupil na schodiště, slíbil vesnici sladkou budoucnost, kdy všichni budou jednou tak bohatí jako on. Stačí, aby byli pilní jako včelky a aby do roztrhání těla sloužili šéfovi svého úlu. „Kdo maže, ten jede,“ prohlásil za potlesku davu a pak nasedl do svého žihadla s poznávací značkou STB 25085.
„Já tomu nerozumím, vždyť jsme ho odhalili v plné nahotě,“ kroutila hlavou Klaudie. „Tak si přečti ty nápisy. Starostovi poskoci nám je vylepšili tak, že nyní vypadá jako hrdina,“ sykl na ni její manžel. Skutečně k heslu „Bureš zabíjí včely“ doplnili „aby vás nepíchly“. K informaci „Pole s řepkou – život bez medu“ někdo připsal „Zdroje medu jsou“. U sloganu „Komu se pole žlutí, ten včelu pryč nutí“ stálo nesmyslné, ale úderné „ANO, bude med“.
Lívancovi dostali tvrdou lekci z toho, jak mazat lidem med kolem pusy. Bureš se v tom ukázal být přeborník, protože mazáním se nezdržoval. Své spoluobčany medem rovnou krmil.
Když si později mezi úly lámali hlavy, jak lidem ukázat, co je Bureš zač, nadhodil pan Včela: „Jeho největší slabinou je pověrčivost. Třeba v pátek třináctého se kvůli obavě ze smůly nehne ze svého domova a černé kočky mu vyvolávají záchvaty strachu.“ Lívancovi marně přemýšleli, jak to využít.
„Je zřejmé, že v obci je ohromně oblíbený, ale třeba by jeho popularita klesla, kdyby se dostal do střetu s jiným známým občanem Medonos. Je tu někdo takový, koho by měli lidi taky rádi?“ ptal se tatínek.
„Člověk ne, ale zvíře ano: náš obecní medvěd Vaněk. Je to takový roztomilý nemotora, ale lidé ho zbožňují, protože po výběhu stále přikuluje sudy. Mimochodem nade všechno miluje vaše medovníky. Je to dobrák, ale kdyby mu chtěl někdo brát tuto sladkost, tak se bude prát jako o život,“ řekl včelař.
Sofi zazářila: „To je ono. Chytíme Bureše do medové pasti. A využijeme k tomu jeho pověrčivost.“ Hned začala ostatním vysvětlovat plán, jak velkopodnikateli s řepkou udělají medvědí službu.
V noci se Lívancovi zase namazali a v neviditelné podobě se vydali na cestu. Tentokrát k Burešově soukromé, ale za veřejné peníze vybudované honosné rezidenci. Měla tvar stračího hnízda a všeobecně se jí přezdívalo Strakovka. Dovnitř se dostali bez potíží. Stačilo jim zazvonit na vstupní dveře a pak jen proklouznout kolem sluhy, který marně vyhlížel nezvané návštěvníky ve tmě.
Pronikli až do starostovy pracovny, kde šedesátník s hranatými brýlemi na špičce nosu plánoval, jak v dalších dnech zase podojí kasu městečka. „Ještě nechám vysít řepku na tu obecní paseku. Žije tam sice vzácný hmyz, ale koho zajímají nějaké motýle? Hlavně, že z toho budou peníze do mé kasičky,“ mumlal si pro sebe. Do toho se místností rozlehl rozhodný Tomášův hlas: „Bureši, není to pro muže tvého formátu málo – odrbávat Medonosy? Vždyť se svými schopnostmi bys mohl být královniným premiérem. V takové pozici by ses konečně mohl pořádně rozletět.“
Vyděšený starosta se schoval pod stůl a odtud se přiškrceně tázal: „Kdo jsi?“ „Jsem tvoje sebevědomí a chci ti poradit, jak nezůstat zakopán v Medonosech,“ odpověděl Tomáš. Mluvil tak panovačným tónem, že se neviditelná Sofinka musela držet za pusu, aby nevyprskla smíchy.
„A co bys radilo, milé sebevědomí?“ ptal se Bureš, zatímco se sbíral z podlahy. „Musíš se stát členem tajného bratrstva medvědí pracky. Patří k němu nejmocnější lidé světa. Stačí vlastnoručně uříznout šelmě přední tlapu a celou ji sníst, pak už ti vláda spadne do klína,“ tvrdilo mu sebevědomí tátovým hlasem.
„Na porcování medvěda jsem odborník, ale kde nějakého seženu?“ odvětil pohotově Bureš, kterému už se otevírala kudla v kapse. „Copak nemáte ve výběhu za náměstím brtníka Vaňka?“ nadhodil cukrář. „No ano, ale ten je … jaksi ještě … živý,“ koktal starosta. „Jestli chceš uspět, musíš jít přes mrtvoly. Ale neboj, nebudeš s ním muset zápasit na život a na smrt. Poradím ti, jak mu jít jednoduše a bez rizika po krku. Musíš využít jeho slabosti na sladké. Poslouchej,“ nabádal ho Tomáš.
Poradil mu, že musí druhý den zajít do cukrárny U Sofinky a koupit si medovník z medu od Včely Medarda. V noci ho Vaňkovi předloží, ten ho slupne, usne jak po meduňkovém čaji a pak už může začít noc dlouhého nože. Bureš se nezdržoval přemýšlením: „Sebevědomí, máš pravdu. Zasloužím si, aby mi svět ležel u nohou. Hned zítra Vaňka zaříznu.“
Když druhý den pořizoval medovník, obsluhovala ho učitelka Ludmila Opatrná, která si v cukrárně U Sofinky přivydělávala ke svému mizernému důchodu. Lívancovi ji z Medonos o své akci detailně informovali. Kantorka ale vždy dbala na čestný boj. Proto si prosadila, že je Burešovi třeba dát z hlediska vyššího principu mravního ještě poslední šanci na nápravu. „Milý pane, jen vás musím upozornit, že od té doby, co všechna pole kolem Medonos obsadil jistý Juraj Bureš se svou řepkou, není už med Včely Medarda to, co býval. Kéž by ten podnikatel pochopil, jak přírodě ubližuje. Jezte proto prosím s nejvyšší opatrností,“ naznačila mu.
Starosta se nad slovy seniorky jen ušklíbl. Pomyslel si, že Vaněk rád sežere to, co mu strčí pod čumák. Náprava jeho činů mu vůbec nepřišla na mysl. Už se jen třásl na noc, aby se mohl vloudit do jámy medvědí a jejího obyvatele tam podle návodu svého sebevědomí dezertem a pak nožem navěky uspat.
Večer si za dohledu neviditelného tria Lívancových brousil kudlu a vesele si prozpěvoval: „Medvědi nevědí, že starosta ostří zbraně.“ Už dlouho nebyl tak spokojen sám se sebou a liboval si, jak je krásně zlý a že jenom s bezohledností lze dojít až na společenský vrchol.
S medovníkem v krabici vešel do brtníkova výběhu a neviditelné Lívancovy měl stále v patách. Nijak se nebál. Věděl, že medvěd je krotký. Odklopil víko a s dýkou čekal, aby ji zvířeti mohl vrazit do zad. Ze tmy bylo slyšet spokojené bručení, jak Vaněk medovník zavětřil. Pomalu se přiblížil a s chutí zabořil mordu do sladkosti.
„GRAUUUUUUUUUUU!“ Vaněk z nejtěsnější vzdálenosti příšerně zařval Burešovi do tváře. Dezert očividně nesplnil jeho kulinářská očekávání. Odporná chemická chuť z hravého médi učinila krvežíznivou bestii. Starostu zcela opustily jeho vražedné choutky. Nůž mu vypadl z ruky a Bureš prosil o milost. Koutkem oka spatřil, jak se zničehonic ve vzduchu objevil jiný medovník.
To Sofinka vyndala z tašky svůj výrobek, který udělala z Dobroty Včely Medarda. Vaněk pustil Bureše ze svého drtivého objetí a se slastným mlaskáním medovník na posezení spořádal. Pak ještě jednou na starostu pohrdlivě frknul a mírumilovně se odkolébal do temnoty.
Bureš seděl celý sinalý, třásl se jako alergik po žihadle a nemohl ze sebe dostat kloudné slovo. Tak k němu promluvila medovým hlasem Klaudie. „Juraji, jsem tvoje svědomí. To, co jsi chtěl udělat, bylo moc špatné. Takhle už nemůžeš pokračovat. Ale aspoň vidíš, kam vede tvoje nezřízená touha po majetku a po moci. Málem tě zahubila. Vždyť medovník s řepkovým medem ani brtník nestráví. Ale v cukrárně tě varovali.“
Bureš cítil, že se mu rozdvojuje osobnost. Něco mu radilo jeho sebevědomí a něco zcela jiného jeho svědomí. Kdo se v jejich střetu zájmů má vyznat? Klaudie ho trpělivě nabádala: „Musíš svoje činy napravit. Vzdáš se úřadu starosty dříve, než lidé zjistí, co jsi chtěl provést Vaňkovi. Kdyby se to dozvěděli, strčili by tě do úlu a pak hodili do klece k medojedům.“ Starostovi zcukernatěly svaly a nedokázal se postavit na odpor.
„A na svých polích zase začneš pěstovat obilí, brambory, kukuřici, zeleninu, ovoce a květiny, abys do zemědělství vrátil druhovou pestrost, aby včely dělaly dobrý med a aby se medovníky díky němu daly jíst s požitkem,“ pokračovala cukrářka v kladení podmínek.
Otřesený Bureš chtěl něco říct na svoji obhajobu, ale Klaudie ho rychle uzemnila: „Život není žádný med. Ale stále je lepší být mrtvolou politickou než skutečnou. Nebo ti mám zase zavolat Vaňka?“ Starosta chabě zavrtěl hlavou. „Vidím, že s tebou bude dobrá spolupráce. Tak podepiš,“ řekla neviditelná cukrářka. Muž vykulil oči, když se před ním z prázdna objevilo lejstro s předtištěným oznámením o odstoupení z postu starosty. Dál svému svědomí nevzdoroval a hodil na papír svůj podpis.
Jeho náhlý konec v čele městečka vzbudil zprvu velký poprask. Ale pro obyvatele Medonos, kterým se po nahrazení lánů řepky jinými plodinami vrátila pověst producentů toho nejlepšího medu, se Bureš stal za nedlouho neviditelným. Prostě sejde z očí, sejde z mysli.