Strach. To je emoce, kterou cítí valná část populace, když přijde do styku s médii, respektive s tím, o čem média informují. Jak praví švédský vědec Hans Rosling ve své knize Faktomluva, zpravodajství má sklon filtrovat a dále předávat spíše negativní události – zmínky o katastrofách, zhoršeních, nebezpečích, rizicích… Jde o celkem logický postup. Vybírat takové informace pro veřejnost dává smysl. Lidskou pozornost přeci přirozeně přitahují více než zprávy laděné pozitivně. Trochu paradox, přesto pochopitelné.
Informací je díky technologickému progresu stále větší množství a jsou čím dál tím dostupnější pro všechny. Míra přijímaného negativního obsahu však začíná být neúnosná. Možná před vší tou špatností už i zavíráme oči. Buď rezignujeme, nebo zoufale pátráme po zdroji jakési naděje, čehosi dobrého. Zkrátka po důkazu, že svět se možná otřásá v základech, ale zatím stojí a chvíli mu ještě zabere, než se úplně zbortí.
Zmíněnou naději či špetku tolik potřebné pozitivity může přinášet třeba právě solutions journalism. Novinářský žánr, o jehož existenci jsem, přiznám se, ještě před měsícem neměla ani potuchy. Již od první chvíle, kdy mi byl představen, jsem však v jeho myšlence a konceptu cítila značný potenciál.
Možná je můj přístup poněkud naivně idealizovaný a na mou hlavu by za něj z nejedněch úst přistálo množství kritiky. Věřím, že každý problém má řešení a každá situace východisko. I když ne vždy lze tato řešení a východiska snadno objevit nebo na ně dosáhnout. Občas to chce notnou dávku kreativity, snahy a zápalu pro věc.
Dle výroku novinářky Lucie Černé z workshopu k tomuto tématu solutions journalism nutně nemá ambici rovnou zachraňovat svět. Vnímám to ovšem tak, že k záchraně světa minimálně přispívá. Kousek po kousku, střípek po střípku „solutions novináři“ slepují obraz země, potažmo planety, roztříštěné pocity beznaděje. Vidět změnu k lepšímu, ač malou, dílčí nebo zdánlivě banální, plní roli připomínky, že taková změna je možná. A je-li možná v menším měřítku, je jen otázkou času, než inspiruje ty správné lidi, kteří ji budou sto přenést do měřítka většího.
S trochou nadsázky řečeno, každé mediální redakci by prospělo zavést si solutions journalism rubriku. Jistě, pravděpodobně ne na každý obor je tento žánr aplikovatelný. Jaké problémy by se řešily v periodiku s úzce definovaným obsahem, jakým je třeba jeskyňářský časopis Speleo? Asi by se toho tolik nenašlo. Zůstaneme-li ovšem u velkých celostátních médií s všeobecným zaměřením, vidina prokládání zpravodajství motivačními, ozvláštňujícími „solutions články“ se nezdá nerealistická.
Měli bychom brát v potaz, že jsou nepochybně tací, které žurnalistika zaměřená na řešení absolutně neosloví. Tuto množinu příjemců nelze jednoduše kategorizovat – mohou to být jak otupělí čtenáři navyklí negativním stereotypům a současnému stavu, tak jen lidé bez zájmu. Vše má svá úskalí. Solutions journalism by potenciálně mohl v čtenosti a vývoji škodit i fakt, že není typickým „sexy typem“ textu. Postrádá ze své podstaty trochu atraktivity na první pohled.
Přesto nemám pochyb, že jde o žánr budoucnosti. Solutions journalism je jakýsi nový svěží vítr v plachtách. U jakýchkoliv změn v mediálním světě, které nás čekají, tak s velkou pravděpodobností nebude chybět. Třeba ne hned na předních stranách, třeba ještě nějakou dobu jen pozorující trochu zpovzdálí ze společnosti jiných minoritních žánrů. Z mé perspektivy je každopádně ctižádostivým a povšimnutí hodným mediálním průkopníkem, v jehož doprovodu už snad nebudeme mít ze zpravodajských obsahů a směřování našich osudů takový strach.
Veronika Marvanová