Jak se vypořádat s mediální kopřivkou, která dnes naskakuje (nejen) lidem důchodového věku? Jak pomoci těm, kdo hledají ověřené recepty pro boj s dezinformacemi a propagandou pro stárnoucí populaci? Rozhovor s koordinátorem mediálně vzdělávacích aktivit organizace Transitions a předním FactČechem, Jaroslavem Valůchem.
Jaroslav Valůch
Jaroslav Valůch je vedoucí projektů mediálního vzdělávání v organizaci Transitions. Dlouhodobě se věnuje oblasti využívání moderních komunikačních prostředků pro komunikaci s krizí postiženým obyvatelstvem, posilování mediální gramotnosti a prevence násilí a konfliktů. V roce 2010 byl Fulbright Fellow na Philip Merrill College of Journalism na University of Maryland. Spolupracoval s řadou iniciativ i institucí v regionech střední i východní Evropy, jihovýchodní Asie, Blízkého východu a severní Afriky.
Proč podle vás roste nedůvěra k novinářům a médiím?
V první řadě si musíme uvědomit, že nedůvěra neroste vůči kvalitní a zodpovědné žurnalistice, ale vůči současným médiím a novinářům. Poptávka po kvalitní a zodpovědné žurnalistice je naopak spíše vyšší, než kdy dříve. Problém je ten, že značná část společnosti má pocit, že se jim jí nedostává. Z řady důvodů. V očích mnoha občanů média a novináři nereprezentují jejich hodnoty a světonázor, jsou pod vlivem ekonomických a politických zájmů, jsou příliš bulvární, senzacechtiví a neobjektivní. To se míchá se skutečností, že jsme informacemi přehlceni a ztrácí se tak určité jistoty v tom, kdo je vlastně novinář, kde vede hranice mezi zpravodajstvím a názorem a který zdroj informací je spolehlivý a který ne.
Lidé pak na tuto situaci reagují různě: stále více lidí propadá takzvané „news fatigue“, tedy únavě ze zpravodajství, a přiklání se spíše k zábavnému obsahu, kterého internet nabízí nekonečně mnoho. Prostě už je unavují neustálé negativní zprávy, nejednoznačnost světového a domácího dění, často protichůdné pohledy a nejistota, kterou to přináší. Ti, kteří se o dění ve světě přesto nadále zajímají, pak hledají zdroje alternativní, které více odpovídají jejich vidění světa a dění rámují jednoznačněji. Takové zdroje pak této skupině konzumentů ochotně vycházejí vstříc a nabízejí rámování světového dění tak, aby to odpovídalo čtenářovu světonázoru. Sem pak patří i zdroje vyloženě dezinformační, které žurnalistické principy záměrně zcela ignorují a sledují své vlastní záměry.
Média a novináři v tom nicméně nejsou sami, dlouhodobě klesá důvěra v instituce obecně. A zatímco ta určitá „únava“ je typická pro generace starší, mladá generace vesměs ani není k zájmu a k potřebě kvalitní žurnalistiky vedená.
Tento jev se zdá tíživější mezi českými seniory? Proč?
To je dnes už poměrně zažitá představa a existuje kolem ní mnoho stereotypů a mylných dojmů. Poměrně zakořeněná je představa, že senioři jsou mediálně negramotní, protože snadno podléhají dezinformacím z e-mailů a dělají pak nevhodná politická rozhodnutí. Je sice pravdou, že určité technické dovednosti mediální gramotnosti jsou u seniorů výrazně slabší (typicky ovládání chytrých telefonů apod.), než u mladších generací, ovšem v dalších ohledech, jako znalost mediálních žánrů či hodnocení komunikačních záměrů, se od zbytku populace v podstatě neliší, a oproti mladým naopak vynikají. Svět klasických médií znají dobře, veřejnoprávní média požívají jejich důvěru. Mají také jistou výhodu v tom, že zažili stav, kdy média byla plně pod kontrolou státní moci. Ukazuje se však, že zlomovým momentem je přechod do online prostředí. Tam najednou jejich tradiční dovednosti a zažité vzorce přestávají fungovat v konfrontaci s algoritmy sociálních sítí, vyhledávačů, video platforem a s novými marketingovými strategiemi a informačními operacemi. I v případě, že lidé nevstoupí do prostředí sociálních sítí a algoritmů, jsou tomu vystaveni skrze e-maily. U tohoto způsobu přijímání informací se pak spoléhají na zažitou představu, že lidé nám blízcí by nám přece bezdůvodně nelhali. Tuto důvěru tak aplikují na poslední článek v řetězu přeposílačů a chybí většinou porozumění tomu, že ta informace pramení někde úplně jinde, často právě na dezinformačních webech.
Častým omylem je také představa, že negativní dopady sociálních sítí se větší části seniorů netýkají, protože nejsou uživateli Facebooku nebo internetu. To možná nejsou, ale jsou zde rodinní příslušníci a jejich okolí, kteří mnohdy z útrob internetu vydolují rozmanité konspirace a dezinformace a osobně je pak seniorům doručí s patřičným komentářem, třeba na rodinných setkáních. Dopad je tak ještě větší, než kdyby na to narazili na Facebooku, protože tito rodinní příslušníci u seniorů vesměs požívají důvěru, neboť v jejich očích s internetem umí pracovat a najdou tak informace, které jsou důležité, ale utajované. Jinými slovy to, že babička ve vesnici v Orlických horách internet ani Facebook nemá, ještě neznamená, že by nemohla být vyděšená dezinformací, že v Evropě schválně uprchlíci prskají na důchodce, aby urychlili vymření evropské bílé populace.
Nezapomínejme také na to, že novináři a média přehnaně čerpají náměty právě z prostředí sociálních sítí a jejich publikací v klasickém médiu pak seniorské publikum ovlivní tak či tak. Není proto na škodu seniory s těmito mechanismy seznámit bez ohledu na to, jestli jsou online, nebo ne.
Je v něčem ona nedůvěra nebezpečná?
Nebezpečí je především ve zhoršení kvality života seniorů zrovna v období, kdy by si život měli pokud možno v klidu užívat. Namísto spokojených babiček vidíme vyděšené lidi a mnohdy rozbité vztahy v rodinách. Takových pocitů a nálad už se pak dá snadno využít v politickém marketingu a moderní propagandě.
Proč bychom se tomuto tématu měli věnovat systematicky?
Tak především, to myslím obecně, to starší generaci dlužíme. Nezájem o tuto věkovou skupinu a její potřeby a zájmy je tradičně typický v jakékoli oblasti. Přitom vzdělávání by mělo být celoživotním procesem a jeho nabídku lze rozšiřovat o aktuální témata. Mediální vzdělávání, a motivace pro něj, by však nemělo být vedeno snahou seniory přimět ke změně konzumace informačních zdrojů či politických preferencí, ale snahou jim obohatit život o nové poznatky, nová setkání, zážitky a zpříjemnění volného času. A při té příležitosti mimochodem posílit jejich odolnost vůči „informačním šmejdům“, kteří jejich situace zneužívají ať už z podvodných, ideologických, populistických, propagandistických či komerčních důvodů.
Je to ovšem také skupina, která by poměrně snadno dokázala najít cestu zpět k tradičním zpravodajským médiím. Řešením však nebude přesvědčování o tom, že tato média jsou bezchybná. Dá se ovšem stavět na společném zájmu, na kterém panuje shoda napříč různými „bublinami“, a tím je přesvědčení, že kvalitní žurnalistiku potřebujeme více než jindy a hledat společně cesty k ní. Vyloženě dobře to funguje například v mezigeneračním propojení při zapojení studentů žurnalistiky. Ale funguje také setkávání s novináři v rámci menších vzdělávacích akcí, kde je možné nastavit partnerskou atmosféru.
A byť by to nemělo být prioritou, tak je to výhodné také z ekonomických důvodů fungování médií. Demografické trendy jsou jednoznačné, naše populace stárne, stále více seniorů je online a do seniorského věku se bude dostávat generace, která už internet důvěrně zná. Každá další seniorská populace také bude v jistém smyslu náročnější, bude se chtít vzdělávat, bude aktivnější. Pokud budou chtít redakce udržet a rozšiřovat své publikum, bez seniorů se obejdou stále méně. Proto je prozíravé se už nyní na tuto skupinu zaměřit, zjišťovat její potřeby a zajímat se o její vztah k mediální produkci, ať už jako předplatitelů, tak cílové skupiny, která bude zajímavá pro inzerenty, kteří budou hledat způsoby, jak jim doručit
reklamu.
Jak se tento trend vyvíjí v zahraničí (je-li jaký)? Existuje nějaká země, kde má smysl se inspirovat?
Obecně asi jen severské země. Povětšinou totiž teprve teď dochází k uvědomění si potřeby mediálního vzdělávání alespoň ve školách, senioři nejsou vnímáni v tomto ohledu jako perspektivní skupina. Velmi čerstvě rozjel projekt zaměřující se na americké seniory také prestižní Poynter institut, tam je ovšem hodně cítit snaha toho co nejvíce stihnout před nadcházejícími prezidentskými volbami.
Hodně diskutované je ovšem téma obnovování důvěry v média a novináře. Asi nejsystematičtěji se tomu věnuje například americký TheTrustProject.org
Je zde ještě mnohem podstatnější otázka než výše uvedené?
Ano. O hrozbě dezinformací ve vztahu k seniorům bychom se asi nemuseli nějak intenzivně bavit, kdyby se dařilo odstraňovat hlubší příčiny klesající nedůvěry a náchylnosti k dezinformačnímu působení. Nejúčinnějším receptem není mediální vzdělávání, ale kvalitní nabídka sociálních a zdravotnických služeb, příležitosti pro udržování sociálního kontaktu, možnost bezplatného vzdělávání a seberozvoje a respekt k potřebám této věkové skupiny. Trend je ale bohužel spíše opačný.
Autoři:
Natálie Vaidišová
Absolventka mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK, v současné době studentka teritoriálních studií se zaměřením na Rusko a eurasijský prostor. Delší dobu se věnuje ruským vlivovým aktivitám v zahraničí, zejména dezinformační kampani ve střední a východní Evropě. Zajímá se také o historickou politiku a politiku paměti. Ve volném čase má moc ráda čtení, zejména poezii, sport nebo pečení.
Tomáš Bouška
Zakladatel Novinářského inkubátoru. Absolvent politologie na FF UK a FSV UK v Praze a švédského programu sociologie. Dříve pracoval jako mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, zástupce ředitele Vyšší odborné školy publicistiky, v obecně prospěšné společnosti Aspen Institute Prague, v Památníku Šoa Praha – Bubny a Heinrich-Böll-Stiftung. Nyní přednáší na New York University a CET Prague. Od roku 2010 je předsedou Spolku Političtí vězni.cz.