Milí přátelé,
výrazný karlovarský mukl Zdeněk Mandrholec mi mnohokráte připomínal svoje jedinečné životní motto: dobré očekávej, na zlé buď připraven. Mám za to, že jde o moudrou radu nadčasové povahy. Proč tu o něm píšu? Spojení inkubátoru a tématiky 50. let si žádá malé vysvětlení. Zde je.
Řada z vás mě zná jako člověka, který se už 20 let potlouká po bývalých komunistických pracovních táborech (nejen) na Jáchymovsku, popularizuje vzpomínky politických vězňů a vymýšlí k tomu různé vzdělávací programy a podujetí. Do toho organizuji začínající novináře a propojuji je s těmi zkušenými v zapsaném spolku Novinářský inkubátor. Obě aktivity nyní spojuji v jednu a co nejsrdečněji vás zvu, abyste byli u toho a pomohli tak ke vzniku něčeho mimořádného v duchu motta pana Mandrholce.
Dovolte mi malé zamyšlení:
Doznívá nepěkná morová rána. Není jasné, jestli nejde jen o letní přestávku před dalším pandemickým dějstvím. Co jisté je, to je fakt, že poslední pamětníci zakladatelského období komunistického režimu mizí. Bývalí muklové, se kterými jsem se měl tu čest setkávat a nasluchat jejich životním příběhům, odchází z naší společnosti ve stínu „důležitějších“ starostí, které Česko a okolní svět řeší. Jaké to pro ně asi je? Jaká je kvalita života nemocných lidí ve vysokém stáří, kteří zasvětili svůj život boji za lepší zem, když jim penze v demokratických poměrech sotva stačí na pokrytí základních životních nákladů a vedení (dnes už svobodné!) vlasti utváří tandem fandy Kremlu a někdejšího spolupracovníka StB? Jak by bylo na místě pozapomenutých obětí komunismu nám?
Připomínka zvůle diktatury proletariátu, kterou věznitelé v 50. letech upevnili a po 4 dekády udržovali, je u nás stále velmi chatrná. Ve školách je málo pochopení pro dějinné souvislosti, stejně jako pro současné věci veřejné, péči o demokracii, stát, společenství. Výchova budoucích demokratů stojí a padá s rodinným zázemím. Kultivace veřejného prostoru, zájmu o blízké i vzdálené okolí a podpora svobodných médií visí na vlásku tenčící se menšiny. K tomu všemu se blíží parlamentní volby.
Další muklovské poučení říká, že se nic nemá vzdávat. I když to se stavem věcí vypadá prabídně, je dobré si uvědomit, že se proti 50. letům v bývalém Československu máme pořád nesrovnatelně lépe. A pokud chceme, aby se to traumatické minulosti už nikdy nepřiblížilo, je dobré pro to něco udělat. Nerezignovat. Dobré očekávat a na zlé se připravit…
V duchu moudrých rad starých muklů, kteří se v posledních pár zástupcích dožívají marasmu dnešních dní, přicházím s plánem spojit přípravu začínajících novinářů s odkazem československých politických vězňů a přispěchat tak svou vlastní troškou do mlýna. Jako střechové téma akademického roku 2021/2022vypisuji problematiku 50. let 20. století.
V přednáškách a veřejných akcích se se Spolkem Političtí vězni.cz a Novinářským inkubátorem zaměříme na národní kulturní památku Rudá věž smrti, která se posledních 30 let v tichosti rozpadala nedaleko Jáchymova, aby byla v roce 2019 připsána na seznam kulturního dědictví UNESCO a nyní probíhá zoufalý pokus o její záchranu. Konfederaci politických vězňů ČR, která areál této někdejší uranové třídírny a trestaneckého pracovního lágru „L“ spravuje, nezbývá mnoho sil, aby osud této klíčové památky zvrátila. Přitom jde o místo mezinárodního významu, kudy Českloslovensko opouštělo nejen obrovské nerostné bohatství, ale také zdraví, naděje a životy elity národa.
V novém přednáškovém cyklu se zaměříme na dopad komunistického režimu např. na československou novinařinu, na příběhy pronásledování nepřátel státu, na proces s československým hokejovým mužstvem v r. 1950, osud nakladatelství Melantrich a na mnohé jiné příklady totalitní praxe, s jejímž následky (materiálními i hodnotvými) se setkáváme dodnes.
Pokud vás tento záměr zaujal, chtěli byste o něm zvědět víc nebo jen přidat ruku k dílu, bude mi ctí, když přijmete naše pozvání na setkání přátel inkubátoru, které zde brzy oznámíme.
S přáním klidného léta,
Tomáš Bouška, zakladatel NI
tomas@novinarskyinkubator.cz