Tři roky kvůli covidu 19 čekali pořadatelé festivalu Metronome Prague na jeho uskutečnění. Divákům se však vyplatilo čekat. Poslední červnový víkend v areálu Výstaviště Praha vystoupila jak přední jména světové hudební scény, tak tuzemští umělci. Heslo letošního ročníku znělo „Naplno. Naživo.“ Na závěr programu jeho poslání podtrhla skupina Mig21 se svým ojedinělým projektem SymfoMig ve spolupráci se symfonickým orchestrem Národního divadla.
Je sobota 25. června, třetí a poslední den pátého ročníku velkolepého festivalu Metronome Prague. I přes nepříznivé počasí posledních dvou dnů se k Výstavišti v pražských Holešovicích hrnou davy lidí. Hudební nadšenci se nenechávají odradit blátem ani kalužemi, které pokrývají téměř celou plochu areálu.
Přicházím k hlavní hlavnímu podiu, kde si návštěvníci právě naplno užívají koncert kapely Balthazar. Někteří v holinkách, někteří naboso. Bahno, jak je vidno, není překážkou v žádném případě. Část davu se však písněmi belgických muzikantů nenechává „rozptylovat“ a ubírá se úplně jiným směrem. Zbývá totiž necelá půlhodina do začátku jednoho z nejočekávanější koncertů závěrečného večera. „Chlapecká taneční, pěvecká a striptérská skupina z Prahy 5“, jak se Mig21 sami titulují, na ČT stagei uvede úplnou novinku. Tou bude poměrně netradiční fúze. Jejich popový repertoár okoření hudební um a nadšení více než šedesáti členů orchestru Národního divadla.
Prostory u Křižíkovy fontány se pomalu, ale jistě začínají zaplňovat. Lidé sedí na lavičkách, postávají na schodech a skalní fanoušci hrnoucí se přímo pod podium již nemají šanci dostat se blíže. Zástupci všech generací nadšeně očekávají velkolepou show. Bouřlivě vítají první umělce klasické hudby pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka, kteří přichází ladit své nástroje. Už v tuto chvíli cítím, že budeme svědky nezapomenutelného zážitku.
O kvalitním vystoupení nevypovídá jen scéna plná rekvizit a dekorací, ale i atmosféra, která v amfiteátru panuje. Potlesk a výkřiky doprovází příchod frontmana Jiřího Macháčka a dalších čtyř členů kapely. Úvodní „modlitbu“ za Discoboha po zpěvákovi opakuje snad každý, komu to jeho hlasové dispozice umožňují. V této chvíli začíná u Křižíkovy fontány téměř dvouhodinová party se vším všudy. Naplno si ji užívají obě strany, diváci i účinkující. Dav hltá každý Macháčkův pohyb a každou tóninu, která vychází z jeho úst. Nechybí nic, co by měl každý správný večírek mít – konfety, skvělá nálada, dobrý mok a spodní prádlo létající vzduchem. Při písni Kalhotky si sundej dvě tanečnice první scény opravdu odhazují vše, co skrývají pod svými sukněmi. A že toho není málo.
Zaznívají všemi známé skladby jako Malotraktorem nebo Hej kámo. Tančím, zpívám, užívám si. Avšak při prvních slovech písně Snadné je žít se mi zatajuje dech. Spojení klasických nástrojů a sboru, který celkovému dojmu dodává kouzlo, mě přivádí k zamyšlení. Stojím tu obklopená stovkami cizích lidí, všichni se na sebe mačkáme. Kdyby se na mě v tramvaji přitisklo jen jedno neznámé tělo, ohnala bych se nebo bych se minimálně cítila nepříjemně. Teď na tom ale vůbec nezáleží. Momentálně nás totiž něco spojuje. Žijeme stejným okamžikem. Vzájemně po sobě koukáme, usmíváme se a z našich úst se dere část refrénu danou situaci nejlépe vystihující písně: „Snadné je žít!“ Dochází mi, že opravdu je. Po dlouhé době jsem součástí festivalu takového rozměru. Uvědomuji si, že konání vlastně jakékoliv akce v dnešní době není samozřejmostí. Žijeme v době nejistoty, a proto bychom si měli užívat každé chvilky, vstřebávat plnou silou i ty nejmenší zážitky. Mého kelímku s pivem se dotýká půllitr pána vedle mě. Ťukáme si a chvilka prozření končí.
Pokračujeme dál, protože večer ještě nekončí. A to ani ve chvíli, kdy kapela oznamuje konec koncertu. Každý jedinec na místě však ví, že ještě minimálně jedna píseň zazní. Je to tak. Skladba Slepic pírka, kterou jsme si skupinově poctivě „vytleskali“, se stává tou nejlepší tečkou nakonec. Nikomu z nás se ještě nechce opouštět tak příjemně a naprosto přirozeně rozjetou atmosféru, avšak každá legrace má svůj konec. Naprosto spokojená, nabitá dojmy a pozitivní energií tak odcházím zpracovávat své pocity nad další sklenicí zlatého štěstí.
Bára Dvořáková