HC Olomouc se ve třetině letošního ročníku Tipsport extraligy nachází v tabulce na třetím místě a má tak našlápnuto na jeden z nejlepších výsledků v základní části. Oproti tomu olomoucký juniorský hokej zažívá jednu z nejhorších sezón, kdy se nachází na posledním místě soutěže ELJ. Zvláštní je, že výkony mužského A týmu a kategorie U20 jdou poslední roky výkonnostně zcela jiným směrem. Jak tedy funguje spolupráce hlavního týmu s mládežnickými kategoriemi a kolik mladých kluků se dokáže prosadit v extraligovém družstvu? Jaké jsou jejich začátky, nebo třeba jaké zázemí domácí stadion nabízí? To nám přiblíží Matěj Kořenek, dvaadvacetiletý hokejový útočník aktuálně působící ve druholigovém Vyškově, který má však bohaté zkušenosti s olomouckou mládeží a naskočil i do několika zápasů A týmu. Hokejové základy získal v rodném Šternberku, dále působil v Uničově, ze kterého se v roce 2014 dostal do klubu HC Olomouc. Zde působil více než šest let a prošel dorosteneckou i juniorskou kategorií. Několik startů získal i v mužské extralize, kde se bohužel nechytil nastálo a jeho kroky směřovaly přes Třebíč a Havířov do zmiňovaného Vyškova. S Matějem si v rozhovoru tykáme, protože jsme spoluhráči z Uničova a následně byl mým svěřencem ve florbale, který také hrál na solidní úrovni.
Já vím, že jsi dělal i jiné sporty jako florbal nebo fotbal. Čím tě ten hokej tak uchvátil, že jsi u něj vždy zůstal a byl pro tebe sport číslo jedna?
Rodiče mě odmala vedli k hodně sportům. Navíc většina sportů mi šla hned z první ruky, jak se říká. Hodně jsem si zamiloval ještě tenis a fotbal. Za to, že jsem zůstal u hokeje může parta kamarádů, která mi opravdu sedla a zůstala semnou až dodnes. To bude asi největší důvod.
Jak ses dostal do klubu KC Olomouc?
Do HC Olomouc mě draftoval pan trenér Vrána, který neustále volal mé mamince a vedení Uničova, až se mu to nakonec povedlo. Rozhodl jsem se, že to pro mou kariéru bude dobrý krok. Ale musím přiznat, že loučení s Uničovem nebylo vůbec snadné. I pár slziček mi ukáplo.
Jaké byly tvoje začátku v klubu?
Do Olomouce jsem přišel jako mladší dorostenec a začátky tady pro mě byly dost náročné. Byl jsem takový vesnický typ a přišel jsem mezi movitější spoluhráče, takže si mě dobírali za starší výstroj a podobně. Jakmile se ale nastoupilo na led, tak jsme si byli všichni rovni a postupem času jsem zapadl do party.
Jaké jsou tvé největší úspěchy s Olomoucí?
Až na pár vyhraných turnajů bohužel nemám s klubem žádné větší úspěchy. Poslední rok v juniorce byl však hodně nadějný, měli jsme perfektní, bojovný a odhodlaný tým, ale bohužel zasáhl covid a soutěž se přerušila. Na to nikdy v životě nezapomenu. Měli jsme před prvním zápasem play-off, přišli jsme na zimák v kravatách a asi dvě hodiny před zápasem za námi přišel trenér a řekl nám, že se letošní sezóna ruší.
Všichni víme, jak vypadá olomoucký stadion zvenku, ale přeci jenom je to stadion extraligového týmu. Můžeš nám trošku přiblížit zázemí mužského týmu?
Jak se říká “nesuď knihu podle obalu,” tak v tomto případě to bohužel tolik neplatí. Určitě tam není špatné zázemí. Je tam vše, co hráč potřebuje pro své výkony jako sauna, vířivka, masérna, posilovna a tak dále, ale když si to porovnáš s jinými extraligovými týmy, tak tam je znatelný rozdíl.
Jak moc těžké pro juniora je se prosadit v A týmu extraligového mužstva?
Nejdůležitější je tu šanci, co člověk dostane, chytit za pačesy. Protože na to trénuje vlastně celý život, aby se tím živil. Od toho se všechno potom odvíjí a určuješ si směr kam budeš v kariéře dál pokračovat.
Kolik hráčů z juniorky se později prosadí v mužském týmu? Ať už HC Olomouc nebo jiném extraligovém týmu?
To je každým rokem jiné. Jsou silné ročníky, kde najdeš hodně šikovných hráčů a někdy se nemusí prosadit nikdo. Poslední dobou jich je ale čím dál méně. Zajímavé je, že se kolikrát prosadí hráči, do kterých by to nikdo v dorostu neřekl. Potom udělají velký krok a jsou mnohem dál než ty dorostenecké hvězdy.
Jak tyhle mladé hráče přijímá zkušené jádro klubu?
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že dobře. Samozřejmě se najde pár výjimek ze starších hráčů, ale tak to prostě je. Většina zkušených borců se ti snaží pomoct, abys to dotáhl co nejdál. Vždycky se najde někdo, kdo si tě vezme pod křídla.
V čem vidíš největší rozdíl mezi extraligovým týmem a týmem nižší soutěže?
Mezi 1. ligou a extraligou není zas takový rozdíl. 1. liga je plná mladých hráčů, takže taková víc ulítaná a v extralize hodně hrají roli ty zkušenosti. V přípravě na zápas je to víceméně stejný. Nějaké video-rozbory soupeřů a nacvičování taktiky přímo na zápas. A tréninky jsou všude tvrdý. (smích)
Víme, že v Olomouci působil Krejčí ze zámoří a spousta dalších jmen. Měl jsi možnost si alespoň zatrénovat nebo i v zápase zahrát s někým na koho bys velmi rád vzpomínal?
Nejradši na koho hokejově vzpomínám je Zbyněk Irgl. Ten se mi po hokejové stránce věnoval nejvíc. Po zápase jsme spolu chodili do posilovny a radil mi i co se týče jídla. Vzhlížel jsem k němu jako k chlapovi, co do hokeje dal všechno a něco dokázal. Po té kamarádské stránce to je Vilém Burian, který si mě vzal pod křídla a bral mě všude s sebou. Jak na párty, tak někam na kávičky. (smích)
Žije Olomouc hokejem a chodí fanoušci hokejový tým podporovat?
Olomouc je hokejové město, ta atmosféra v Plechárně je vyhlášená a neskutečná. Můj sen vždycky bylo tam dát gól a užít si, jak fanoušci skandují mé jméno. Bohužel jsem si ho nesplnil, i když šancí jsem měl dost.
Jako hráče sportovních her mě zajímá, jaký je pocit pro tak mladého kluka si za sebe poprvé zahrát ve hře NHL?
Musím říct, že to je super pocit. Byl jsem hodně zvědavý, jestli tam budu a když tam pak člověk vidí své jméno, tak je to kouzelný. Pořád jsem si nahrával, abych dal gól sám za sebe. A že to trvalo, protože jsem neměl moc vysoké hodnocení. Nakonec jsem se ale dočkal a svůj sen si splnil alespoň ve videohře.
Vojtěch Polák