Ruská dezinformační kampaň dál mobilizuje Čechy ochotné vydat se bojovat na Ukrajinu
Podle posledních informací agentury ČTK bylo ruské vojenské cvičení prováděné na Krymu a poblíž hranice východní Ukrajiny ukončeno k 1. 5. 2021, kdy měl být dokončen přesun posledních ruských jednotek. Vojenské cvičení vyvolalo neklid u představitelů západních států, zejména Francie a Německa, kteří i přes blížící se ukončení zůstávají stále ostražití. Situace v oblasti zůstává napjatá od ruské vojenské okupace Krymského poloostrova, která začala v únoru 2014. Vojenské obsazení poloostrova bylo následováno tzv. „referendem“, uskutečněným pod ruskou kontrolou, jehož údajné výsledky využívá ruská vláda jako podklad pro legitimizaci své agresivní zahraniční politiky v rámci anektování Krymského poloostrova. Anexe poloostrova byla téměř bezprostředně následována vznikem dalšího konfliktu na východě Ukrajiny, kde Ruskem podporovaní povstalci obsadili území s centrem v Doněcku a Luhansku. Tato okupovaná území slouží podle některých expertů dodnes ruské vládě jako prostředek k vytváření nátlaku na Ukrajinu a její vedení.
Ukrajina nicméně zdaleka nebyla jediným státem vtaženým do ruské agrese. Hned čtyři měsíce po ilegální anexi Krymu a rozpoutání války na ukrajinském Donbasu sestřelili 17. července 2014 Ruskem podporovaní povstalci z Donbasu za pomoci ruské vojenské techniky Let Malaysia Airlines 17, při němž zahynulo 298 lidí 17 národností. O další tři měsíce pak Rusko do své polootevřené války proti Ukrajině vtáhlo i Českou republiku, když její zpravodajci z vojenské rozvědky GRU zařídili výbuch muničního skladu ve Vrběticích, při němž zemřeli dva nevinní lidé. Sklad totiž obsahoval dodávku 80 tun munice a 10 000 samopalů, které měly přes bulharského obchodníka se zbraněmi Emiliana Gebreva putovat právě na Rusy napadanou Ukrajinu. Celou operaci měla na starost speciální jednotka GRU s číslem 29155, jež má na starost právě akce tohoto typu a na seznam svých násilných akcí si v následujících letech připsala minimálně otravu Sergeje Skripala a jeho dcery v roce 2018, pokus o puč v Černé hoře v roce 2016, který měl vést k zabránění vstupu Černé Hory do NATO a destabilizační kampaň v Moldavsku. Nebo právě také otravu zmíněného zbraňového překupníka Gebreva, a to jen pár měsíců po své teroristické akci ve Vrběticích, konkrétně v dubnu a následně i v květnu 2015, a to právě kvůli jeho dodávkám zbraní a munice přímo ukrajinskému ministerstvu vnitra a Národní gardě. Gebrev se však z obou otrav, které ruští zpravodajci provedli s nejvyšší pravděpodobností novičokem, nakonec zotavil.
Jak však aktuálně prozrazuje pátrání investigativního serveru Bellingcat, Gebrev osobně nebyl v Bulharsku jediným cílem. Dle nejnovějších důkazů se ruští zpravodajci z jednotky 29155 zaměřili v Bulharsku i na jeho válečné zboží opět určené pro Ukrajinu a způsobili výbuch minimálně ve čtyřech dalších muničních skladech.
Anexe Krymu odstartovala dezinformační kampaně
Anexe Krymského poloostrova v roce 2014 znamenala také zásadní mezník ve vývoji dezinformační kampaně jako nástroje ruského hybridního válčení a od té doby figuruje jako jedna ze zásadních bezpečnostních hrozeb, což je patrné i z výročních zpráv BIS, kde se právě v roce 2014 poprvé objevuje hlubší zaměření na „spektrum nástrojů ruské propagandy“. Silná dezinformační kampaň, která doprovázela ruskou agresi na Ukrajině, měla za cíl zejména zdiskreditovat ukrajinské státní představitele a delegitimizovat veškeré aktivity ukrajinské vlády. Hlavními nástroji šíření dezinformací se stala rusko-jazyčná média, zejména pak televizní vysílání a webové stránky založené čistě za účelem podpory pro-kremelských narativů na území Ukrajiny, jakými je například web Rusvesna založený roku 2014. Významnou roli sehrávají sociální sítě, kde se v prostředí pro-rusky orientovaných uživatelů nebo uměle vytvořených profilů šíří narativy vyvolávané právě výše zmíněnými prostředky.
Jako základní taktiky ruské informační války jsou označovány zejména snahy o vytváření jakési mlhy, kdy pomocí zarytého odmítání, popírání a relativizování faktů smazávají představitelé ruského státu hranici mezi pravdou a nepravdivými informacemi. Využíváno je množství narativů, z nichž nejčastější je označování ukrajinské vlády za „fašisty“, využití historické argumentace nebo odkazování se na „ochranu“ rusko-jazyčného obyvatelstva na Ukrajině jako ospravedlnění vojenské agrese.
Ruská dezinformační kampaň je podstatnou součástí konfliktu na Ukrajině, nesoustředí se však jen na ukrajinské území. Dezinformace proudící z ruských webů představují významnou bezpečností hrozbu ve státech střední a východní Evropy. V českém prostředí se jedná o pro-kremelské dezinformační weby, kterými je zejména Sputnik, financovaný přímo ruskou vládou, nebo Aeronet, u nějž se ruské propojení ukázalo díky reportáži deníku Respekt. Těmito dvěma weby však česká pro-ruská dezinformační scéna zdaleka nekončí. Seznam některých webů a profilů na sociálních sítích, které se soustavně věnují šíření kremelského narativu, dali dohromady například Manipulátoři a objevují se na něm jména jako Jiří Černohorský nebo Jana Peterková, kteří se pravidelně snaží sehrávat svou roli zejména na demonstracích proti vládním nařízením.
A právě proruské dezinformace sehrály svou roli i při mobilizaci českých domobraneckých spolků. Ty se začaly formovat kolem roku 2014 a 2015, tedy právě až po ruském útoku na Ukrajinu a zároveň v souvislosti se začínající migrační krizí, která se ale České republiky v zásadě nijak nedotkla s výjimkou dezinformačních narativů o její údajné hrozbě pro Českou republiku. To však bohatě stačilo, a tak v České republice postupně vznikly tři paramilitární uskupení: Českoslovenští vojáci v záloze za mír, Národní domobrana a Zemská domobrana. Kvůli svým aktivitám, které zahrnovaly šíření proruských dezinformací právě třeba o údajném ukrajinském fašismu, stycích s představiteli ruské federace, včetně ruských tajných služeb a svému výcviku se zbraněmi se nicméně hned v prvním roce svého vzniku začaly dostávat do výročních zpráv české kontrarozvědky BIS a Centra pro terorismus a hybridní hrozby. Jejich aktivity nicméně nezůstaly pouze ve výcvikové a internetové rovině.
Ruská propaganda vykreslující Ukrajinu jako fašistický stát, který tyranizuje ruskojazyčné obyvatelstvo totiž dosáhla i toho, že byla Česká republika do Ruskem zahájeného konfliktu na Ukrajině vtažena i skrze české občany napojené na paramilitární skupiny, kteří se vydali bojovat na Donbas, aby podpořili tamní Ruskem podporované vzbouřence. Důkazem pro zásadní roli propagandy v celém procesu mohou být třeba soudní výpovědi domobranců, kteří se z Donbasu po několika měsících či letech vrátili zpět a kvůli svému zapojení do bojů na straně vzbouřenců dostali za mříže. Na svobodě však až do doby post-Vrbětické zůstávali na svobodě organizátoři některých z těchto cest českých domobranců na Donbas, mezi které patřili právě lidé stojící v čele již zmíněných spolek Československých vojáků v záloze, kteří cesty organizovali za pomocí ruské kontrarozvědky FSB. Skupina se tak s nejvyšší pravděpodobností rozpadla, nadále však aktivně funguje již zmíněná Národní domobrana a na Donbase stále bojuje několik českých občanů zlákaných do bojů ruskou propagandou.
Navzdory údajnému ukončení cvičení k začátku května však experti zůstávají skeptičtí a zejména oznámení stáhnout jednotky během jednoho týdne považují vzhledem k náročnosti za nereálné. Přesunutí ruských vojenských jednotek k hranicím Ukrajiny také považují za důkaz toho, že Putinova agresivní zahraniční politika cílená na území Ukrajiny je stále klíčové téma. Například podle příspěvku na webu Atlantic Council je jedním z možných vysvětlení ruského cvičení vedle demonstrace síly také testování soudržnosti mezinárodní komunity a zjišťování, do jaké míry je možné očekávat její podporu pro Ukrajinu. Ukrajině však dle mnohých expertů nebezpečí skrze potenciální ruský útok, který by mohl vést až k Podněstří, stále hrozí a tím pádem hrozí nebezpečí i České republice, kterou Rusko svými útoky ve Vrběticích, propagandou a vlákáním českých domobranců do celého konfliktu zatahuje.
#Strážci
Natalie Vaidišová a Jindřich Přívratský