Několik zdrojů na českém internetu pěkně pracuje s definicí řetězových e-mailů. Vysvětlují, co tento fenomén znamená, jak vzniká, čím je nebezpečný. Dobré heslo nabízí Wikipedie, databázi těch nejčastějších uveřejňuje Hoax.cz, monitoring a analýzy čerstvé dezinformační pošty rozebírají Manipulátoři.cz. Jen se domnívám, že všechny tyto zdroje mluví hlavně k přemluveným, na internetu denně žijícím spoluobčanům. Zkusil jsem se na řetězáky podívat z pozice náhodného příjemce, staršího člověka, který má omezené IT dovednosti, k počítači usedá nepravidelně a zabývá se v něm hlavně svým mailboxem a třeba slevovými letáky na nákup. Představil jsem si fiktivního dědu, babičku, strejdu, tetu u compu… a přemýšlel, jaké to pro ně je.
Tato simulace mě přivedla k první jednoduché otázce: co je řetězový e-mail doopravdy? Jak ho dnes odliším od těch ostatních, které běžně dostávám, očekávám, nebo (třeba i nevědomky) sám píšu? Jak to přesně vypadá, když se ocitnu… v řetězech? A tak jsem si zajistil spolehlivý zdroj hoaxů a řetězových e-mailů větší, či menší výbušnosti a začal jeden z nich namátkou popisovat, jako kdybych o něm vyprávěl dětem (nebo prarodičům). Vypadal takhle:
Rozklikl jsem doručený e-mail. V předmětu stojí „Fwd: Fw: ŽENY JE TŘEBA MILOVAT ZA KAŽDÉ SITUACE!“ a nemá žádné textové sdělení, jen asi patnáct fotek v příloze. Na všech jsou auta, většinou poškozená dost nešikovným parkováním. Na některých je vidět vůz ve frontě na semaforu s nákupem, kabelkou a kelímkem s kávou zapomenutými na střeše, nebo s jedoucí kabelkou na zrcátku, utrženou tankovací hadicí v nádrži, zapomenutými klíčky v zámku atp. Jinde dáma na benzínové pumpě tankuje do vozu zaparkovaného v řadě k jinému stojanu, nebo otevírá kanystr s benzínem a v ruce drží zapálenou cigaretu.
Na většině obrázků ovšem žádné řidičky nejsou, jen různě poházené, ledabyle zaparkované a vklíněné automobily do stromů a parkovacích turniketů. Vše jsou to zdánlivě úsměvné, místy neuvěřitelné momentky. Podle SPZ je vidět, že výběr fotek je internetovým kompilátem značně bohaté provenience. Tu z Polska, hojně z Ruska, jednou z USA, Velké Británie ale několikrát i z ČR.
Důležitý je ovšem název e-mailu, který náhodného (nebo cíleného?) adresáta hezky návodně ujišťuje, že takovou spoušť mají na svědomí jedině… ženy.
Rozhodl jsem se stejnou metodou přistoupit k dalšímu hromadnému e-mailu. Tenhle má název: „Fwd: Fw: Sedm divů Ruska“. Opět nemá žádné „tělo“, pouze přílohu. Tvoří ji powerpointová prezentace Sedm_divu_Ruska se 16 snímky s nápadně odpudivým fontem, jakoby počítačově amatérským. Textové partie hned na druhém slidu jsou tučně, psané velkým, nepřehlédnutelným písmem s pronikavě modrými nadpisy. První informuje o blíže nedatovaném ruském průzkumu veřejného mínění, který se měl zabývat nejhezčími scenériemi a turistickými divy Ruské federace. Jeho výsledky prezentace slibuje čtenáře provést. Rozhodl jsem se jednoduše popsat a okomentovat, co vidím a jak to působí.
První div, který (ruští?) hlasující údajně vybrali, se jmenuje Bajkalské jezero. Je prezentován tatarský název, lichotivé přezdívky a kvalitní sladká voda. Za textem následuje celostránková fotka modré hladiny s krásnou skálou a oblohou posetou mračnými beránky. Další zastávkou po ruských krásách je Údolí gejzírů. Zde se text omezil na jedinou, trochu smutně krátkou větu o stovkách gejzírů na Kamčatce. Ty (patrně) vidíme na mnohem méně kvalitní fotce v centrální části dalšího slidu, na kterém rozmazaná osoba v červené bundě kráčí po sopečném svahu, ze kterého se k nebi řine kouř či pára. Tato fotografie je dost viditelně zarámována do černého, tlustého rámečku, stejně jako ta další. Je stejně rozpixelovaná, vidíme opět mlhu či páru a vodu omývající kamenný břeh.
Následuje nová textace s další zastávkou: „Socha Matky země“. Zde se naopak autor poměrně rozepsal (proč asi?). Nejprve informuje o umístění monumentu, tedy na pahorku Mamajevská mohyla ve Volgogradu, který se dříve jmenoval Stalingrad. Sochu zde stavěli celých 8 let na památku známé bitvy druhé světové války. A dali si záležet – alespoň podle prezentace, která líčí její obrovské rozměry, váhu, použitý materiál (samozřejmě beton) a skutečně ruskou nepřehlédnutelnost (s mečem 33 metrů dlouhým). Nutno dodat, že při pohledu na Wikipedii se uváděné rozměry sochy shodují s prezentací, jen název díla je drobně posunut v překladu, neb Wiki dílo nazývá „Matka vlast volá“. Následují hned tři slidy, každý s jinou fotkou tohoto obřího památníku. Ten poslední dokonce vyobrazuje sochu pohledem od nohou k hlavě, kde mocné prsy Matky zastiňují její tvář, zato dávají vyniknout pevně sevřenému meči.
Čtvrtým zastavením ruských zeměpisných magnetů má být Palác Petrodvorce na pobřeží Finského zálivu nedaleko Petrohradu. Textace je už místy viditelně unavená, tu neodsazené slůvko, někdy chybí česká diakritika. Nu, chybička se vloudí. Prostřední věta trochu nedává smysl, když zmiňuje na terase u moře „Grand Palace“, ale celkově je pochvala i tohoto místa dost jasná. Také zde následuje slunná fotenka horší kvality, zato s pronikavě oranžovými afrikány a o něco vkusnějším, černým rámečkem. Doplňuje ji ještě další a po kliknutí další a další obrázek na desátém snímku prezentace, na kterém všechny palácové vodotrysky svorně stříkají vodu vysoko k modrému nebi a sochy na ochozech všude kolem září zlatem.
Pátým divem je Katedrála Vasilije Balženého. Tato památka nás přivádí přímo do srdce ruského hlavního města, na Rudé náměstí. Slovní doprovod vypichuje „pestře vyzdobené cibuličky“ katedrály a připomíná slavného panovníka-objednatele a dataci vzniku světoznámé stavby. A poté se už můžeme oddávat dvěma snímků s jednou noční a druhou denní fotografií exponovaného kostela. Kvalita fotek je mnohem lepší, jakoby nedávná, bez rámečků, od kraje do kraje. A zmínkou o dalších slavných věžích pokračujeme spanilou jízdou Ruskem k šestému divu, kterým mají být „Věže v republice Komi“. Pod titulkem stejně velkým a čitelným písmem zjišťujeme, že se údajně neví, kdo věže postavil, zato jejich stáří se prý datuje na 200 milionů roků. Čtete dobře. Jde o přírodní úkaz, větrem ošlehané kamenné útvary v drsné krajině, starší než široko daleko úplně všechno.
Sedmé, poslední nej, se zove hora Elbrus na Kavkaze, na gruzínské hranici. Jako kdyby chtěl autor popisu ukázat velikost ruské země. Kavkaz dává do kontextu s Uralem a o obou pohořích mluví jako o hranici mezi Evropou a Asií. Tak velké je Rusko. Na poslední stránce prezentace to vidíme názorně. Můžeme si tu zaklikat na několikerou scenérii jarního a zimního horského masivu v oblacích. Konec powerpointu.
Žádné obsáhlé texty, hlavně obrázky, přímočará sdělení, které pochopí… i dítě. Cílené vyznění celého dílka má zjevně působit propagačně: Rusko je opravdu krásné, mocné, velké, jedinečné. Méně tak práce zhotovitele prezentace. Ale co už… teď ten materiál hlavně rychle poslat přátelům a známým, aby nebyly o tak úchvatný zážitek (i s tím postranním úmyslem) ochuzeni.
Takhle tedy vypadá řetězák.
#strazci
Tomáš Bouška
Zakladatel Novinářského inkubátoru. Absolvent politologie na FF UK a FSV UK v Praze (PhDr., Ph.D.) a švédského programu sociologie (M.A.). Dříve pracoval jako mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, zástupce ředitele Vyšší odborné školy publicistiky, v obecně prospěšné společnosti Aspen Institute Prague, v Památníku Šoa Praha – Bubny a Heinrich-Böll-Stiftung. Nyní přednáší na New York University a CET Prague. Od roku 2010 je předsedou Spolku Političtí vězni.cz.